Milenci v botaskách – Letní X-Challenge 2022

Zastavili jsme v Drážďanech slečnu, která venčila psa na břehu Labe. Požádali jsme ji, aby nás vyfotila, a za odměnu jsme ji obdarovali sušenkou.

Do Berlína jsme dojeli stopem z Drážďan. Ocitli jsme se přibližně 6 km od centra a svižným krokem jsme vyrazili směrem k Pergamon muzeu, abychom jej stihli před zavíračkou.

Umořeni jsme dospěli na Ostrov muzeí. V nohách jsme měli mnoho kilometrů už z ranního pochodu v Drážďanech. Jedinou útěchou, jakožto historickému fanatikovi, mi byla vidina Ištařiny brány.

Když mi ale pán u kasy oznámil, že lístky jsou rozprodané a návštěva je možná až zítra od 13:00, opustily mě všechny síly a následující hodinu jsem vegetoval na schodech před muzeem.

Energie se nám navrátila až po setkání s druhým týmem (Siblínci), s nimiž jsme si rozložili stany v lesíku nedaleko Postupimi.

V Hanoveru jsme se lidí na ulici ptali na jejich oblíbenou německou písničku. Odpovědi jsme hodili do playlistu a s řadou respondentů jsme si hezky popovídali.

Nejlepší úlovky jsme získali u jezera od hloučku mladých Němců, kteří si s reprákem užívali čas u vody postříbřené měsícem. Bylo to vážně super, ačkoli se nám nepodařilo získat žádné typicky německé taneční pohyby.

Odkaz na playlist:

https://open.spotify.com/playlist/1hSZoT3GwnWnPXGoc2KqFC?si=0Bu7WVGKSPCD1LT4AUkK2Q

Hannover jsme chtěli jen prolétnout, ale nakonec jsme zde strávili nádhernou noc u jezera, přičemž druhý den nás okouzlilo město samotné.

Zvláště kostel, hrázděné domy a antikvariát, kde jsme naše kazoo směnili za krásnou starobylou brož. Věříme, že i foto z Rotter Faden stojí za to. Rádi se do tohoto města vrátíme i mimo stopařskou výzvu. 😊

Štrádovali jsme si to po Hanoveru, když v tom jsme zaslechli hlasy z megafonů a všude kolem bylo zeleno. Přichomýtli jsme se k demonstraci veganů a vegetariánů bojujících za klima planety a lepší zacházení se zvířaty.

Se Zdenčou jsme sami vegetariáni, a tak jsme ani na minutu neváhali splnit výzvu Gréta/Gretén. S odzbrojujícím transparentem “Eat pussy, not animals” jsme vyšli do ulic a brzy upoutali pozornost kolemjdoucích.

Poté jsme se dali do řeči se zástupkyní jedné politické strany, jejíž program se zaměřoval hlavně na veganství, ekologii a mezilidské vztahy. Po krátké konverzaci nás dokonce obdarovala krabičkou semínek květin pro včely, které si doma můžeme zasadit. 🌱 (no Zdenča byla zkrátka ve svém živlu 😁)

V Hanoveru se nám dařilo plnit výzvy jedna radost. Narazili jsme na malebný antikvariát a po chvilce prohrabávání se krabicemi s různými serepetičkami jsme nalezli krásnou starou brož.

V tu chvíli se ve dveřích objevil majitel obchůdku, postarší pán s kulatým úsměvem, u nějž jsme hned tušili, že budeme mít štěstí.

Z batohu jsme vytáhli pozlacené kazoo, s nímž jsme se chystali buskovat, a rozhodli jsme se pro směnný obchod.

Kupodivu pán přemlouval více nás než my jeho, jelikož nám chtěl dat brož jako dárek. Nakonec naše kazoo přijal, a dokonce na něj slavnostně zatroubil. 😁💎

Dnešní den jsme začínali v německém městě Meppen, které prakticky sousedí s hranicemi Holandska. Od rána jsme byli duševně připraveni splnit výzvu XXX.

Vstávali jsme pomalu a tak jsme se na cestu na stopovací místo vydali až skoro v posledních hodinách. Ploužili jsme se ulicemi, obtěžkáni krosnami. Když jsem se rozhlížela po krásných domech, tak jsem v jenom z nich v horním okně zahlédla dva může a zamávala jsem jim a oni začali gestikulovat, že máme jít dovnitř. V domě nás přivítala velká syrská rodina. Ihned mám nalili sklenice vody, poté přinesli colu s ledem. Pomocí Google překladače jsme se docela dobře dorozuměli. Následně nám bylo řečeno, že nás zvou na tradiční syrský oběd a že nás nepustí, pokud se nenajíme. 😁 Jídlo bylo výborné a na cestu nám pak dali i láhve s vodou. Věnovali jsme jim na památku mušle, které jsme našli u řeky a naše druhé (a poslední 😄) kazoo. Takže za oběd a vodu jsme nemuseli dát ani cent.

Syrská pohostinnost nás provázela i nadále. V Meppenu nám zastavil Fouad, řidič, který si udělal zajížďku 200 kilometrů, jen aby nás dovezl do Giethornu. Před rozloučením nás ještě pozval na zmrzlinu.

Žít za 0 korun se nezdálo být tak nereálné, když vtom přišly potíže s hledáním noclehu. Těžkly nám nohy a tma obestřela nás i naši mysl.

Jen zelené světélko se zatřpytilo z paluby jedné loďky, odkud se později ozval laskavý hlas, zdali nepotřebujeme pomoc.

Záhy poté jsme se nalodili a Carla s Ronniem nás společně se svými dvěma psy dopravili domů, kde nás vřele přijali a nabídli nám sprchu a zahradu pro nocování.

Nevíme, řízením čeho se toto všechno stalo, ale jsme za to vděční a nemůžeme se dočkat, až takovou laskavost a dobrosrdečnost budeme moci projevit vůči druhým.

Do Giethoornu jsme se dostali jedním stopem z německého Meppenu. Řidiče jsme zlanařili, aby si s námi prošel alespoň kousek nizozemských Benátek a následně jsme se pustili do plnění výzvy.

Neměli jsme poutač ani příliš snahy, jen jsme si na chviličku sedli na okraj jednoho z kanálů, abychom si ve studené vodě zchladili nohy. Když vtom se objevila loďka s třemi kluky na palubě a o minutu později jsme se již plavili směrem k jezeru.

Po cestě jsme zažili spoustu zábavy a měli jsme možnost se navzájem lépe poznat. Tím však naše dobrodružství v Giethoornu neskončilo.

To nejlepší přišlo až na závěr, když nás u sebe na zahradě ubytovali místní. Konkrétně Carla s Ronniem, úžasní lidé se skvělým smyslem pro humor, které již hrdě počítáme mezi své přátele.

Věci někdy nejdou úplně podle plánu, dva týmy se po cestě rozpadly a z jejich zbytků se stal jeden nový. A aby toho nebylo málo, udělali jsme škatulata hýbejte se a na několik hodin jsme si prohodili parťáky.

Martin s Viky se pustili do přípravy luxusního oběda. Zdenča s Áďou hledaly v přilehlém jezeře acháty, načež se pustily do praní špinavého prádla. Lépe jsme se tak mezi sebou poznali a posléze se sešli u společného jídla. 🍽🔃

Tímto místem bylo rozhodně německé městečko Meppen, které bylo zhmotněním slov pünktlich und ordentlich.

První věc, která nás při našem příjezdu zaujala, byly hloučky cyklistů, jež se okolo druhé hodiny ranní proháněly po zdejších silnicích.

Utábořili jsme se v lese a hned po probuzení se holky roztančily mezi stromy na vypalovačky z klasických českých pohádek, což se nakonec zvrhlo v prapodivné uctívání Čochtanova kultu.

Vodácký rituál v nás probudil žízeň po řece, a tak jsme se šli vykoupat. Okolo poledne jsme posnídali a následně vyrazili vstříc Nizozemsku.

Procházeli jsme Meppenem a za námi se hýbaly záclony zvědavců, kteří zde nejsou na baťůžkáře úplně zvyklí.

Do jednoho z oken jsme se usmáli a na pozdrav zamávali. O pět minut nato jsme seděli na pohovce v obýváku, kde nás velkoryse uvítala početná syrská rodina.

Všude bylo plno pohybu a chaotického hemžení. Jediný, kdo zůstával v klidu, byl otec rodiny bafající z elektronky. Mezitím se na stole objevovaly pokrmy syrské kuchyně.

Nevěděli jsme, čím bychom se mohli odvděčit, a tak jsme alespoň vzali kytaru a sborově jsme spustili Okoř, jež se později stala evergreenem našeho buskingu. Pravdou však je, že jsme nikdy neměli tak početné publikum jako v Meppenu, kde nám naslouchal plný barák dětí, jejich rodiče a i všichni příbuzní, kteří mají Skype.

Nadšení dosáhlo vrcholu, když jsme děti obdarovali hudebním nástrojem kazoo. Tato primitivní trubka přeměnila křik, jímž kluci z Damašku prve demonstrovali svou velikost, v sofistikovaný hudební projev. Možná se o něj perou dodnes.

Tak či onak, jednalo se o neplánovaný kulturní zážitek, který nám všem otevřel obzory. Možná i tím, kterak neočekávaný a překvapivý byl.

Tato výzva se nám plnila takřka sama a naplno jsme si ji užili. Potkali jsme opravdu hromadu úžasných lidí, kteří nás svou projevenou laskavostí nadchli k šíření dobra ve světě. U několika z nich očekáváme v blízké době i návštěvu.

Jako pár jsme mnoho smysluplných hovorů vedli již před X-challengí. Ale i během ní jsme se dostali k hloubavějším tématům (pomíjivost existence, žebříček hodnot,…). A to i poté, když se k nám přidal tým Siblínci, s nímž jsme často proseděli celé večery před stanem.

Německy umíme prachbídně a možná i díky tomu se nám podařilo získat úžasný stop do nizozemského Giethoornu.

Řidič, který zastavil, se nám snažil vysvětlit, že se vrací z Nizozemska, kde byl na dovolené. Jazyková bariéra nám však plně neumožňovala porozumět, a tak jsme s ním rozmlouvali tak dlouho, až nakonec mávl rukou, podal nám telefon s navigací a řekl, že nás odveze.

Foad nás odvezl až na místo určení, a dokonce se k nám přidal a šel nizozemské Benátky objevovat s námi. Byl místem okouzlen a prohlásil, že se sem ještě chystá rozhodně vrátit.

Zdenička se toho zhostila výborně.

Tři vězení a jedno malé město

Spát v Amsterdamu v parku? Vyloučeno! Všichni, koho jsme v zemi větrných mlýnů potkali, nás upozornili, že přijdeme o peníze, telefony a alespoň jednu ledvinu.

Ve snaze najít poklidný nocleh jsme si na mapě vyhlídli městečko Lelystad, které je co by kamenem dohodil od hlavního města.

Měli jsme radost. Vidina lesa, kde se utáboříme, a skutečnost, že naše orgány zůstanou na svém místě, působila uklidňujícím dojmem.

Úsměv nás opustil ve chvíli, kdy jsme zjistili, že les je oplocen. Měli jsme za sebou dlouhý pochod, a tak jsme znaveni a trochu odevzdaně rozbili stan u slepé polní cesty.

Zatloukli jsme poslední kolíky a nepřáli si nic jiného, než nebýt rušeni. BOHUŽEL. Na kraji cesty se zvolna začal kolébat stín shrbeného může. Vedl kolo a pomalu se přibližoval naším směrem.

Zdenča pro jistotu zalovila v batohu po pepřáku. Podivný poutník se mezitím přiblížil do světla naší lampy, ale přesto zůstával určitým způsobem v přítmí.

Zapředli jsme tuze zvláštní rozhovor. Muž s kolem mluvil tlumeným hlasem, z nějž čišela znepokojující osamělost.

Člověku ho bylo líto, ale zároveň budil hrůzu, když se jako přízrak zjevil na cestě, která nikam nevedla.

O tom, že jistojistě nebudeme spát na tomto místě, rozhodl důvod jeho návštěvy, jejž nám nastínil svou lámanou angličtinou plnou tápavých pomlk.

Svěřil se nám, že hledá hlavu mrtvého srnce, kterou zde zahlédl týden nazpátek. Že má posttraumatický syndrom a na zklidnění užívá canabis.

I když nás ujišťoval, že jsme na dobrém místě, kde nás policie hledat nebude, v jeho společnosti jsme nabyli pocit, že je to možná nevýhoda.

Bleskurychle jsme sbalili stan a vydali se co nejdál opačným směrem. Nakonec jsme našli místečko v menším remízku, kde jsme každý zvuk zlomené větvičky vnímali jako pokus o vraždu.

Korunu tomu všemu nasadila paní, kterou jsme si následujícího rána stopli. Dozvěděli jsme se totiž, že jen v městečku Lelystad se nachází 3 věznice, přičemž jedna z nich stojí opodál místa, kde se stal výše zmíněný incident. A tím končí příběh o tom, kterak jsme hledali bezpečnější místo na spaní…