Sto hrabošů – Letní X-Challenge 2022

Milý mladý muž z Břeclavi, který kvůli nám jel objížďkou přes Mikulov. 🙏

Po čtvrtém dni evropské výpravy, kdy se nám stále nedařilo dorazit na místa hodnocenými body, jsme se rozhodli pro mírný bojkot v honbě za checkpointy a zůstat celý den v italském městě Verona.

Tam nás den předtím z Trieste dopravily dvě sympatické Italky (se zjevnou vášní debatovat o krásách jejich rodné hroudy), které nám poradily všemožná místa k navštívení, včetně poklidného místa na spaní (poznámka: místo nebylo vůbec poklidné).

Ráno, po dlouhém tvrdém spánku v lesíku poblíž silnice s provozem do dvou do rána, jsme vstali zcela čerství, s chutí a elánem, ready jít vstříc novým zážitkům.
Než jsme z lesa vyrazili, přijel za námi 17letý hladově ambiciózní italský teenager, který nám předvedl ty nejhustší trýčky na horském kole dražším než naše rodinné auto. Pomohli jsme mu zdokumentovat jeho skokanské kousky v podobě videa na Instagram. Popřáli jsme mu "the best of luck" a vyrazili do centra Verony - směr Castel San Pietro.
Bylo to sice jen pár schodů, ale s 35 stupni a 12 kily na hřbetě stačilo, abychom se cestou nahoru zpotili asi jako ...když jdeš s 12 kily na zádech ve 35 stupních nahoru po schodech (lepší přirovnání mě nenapadlo).
Pohled z vrchu byl nádherný. Město Verona jako na dlani. Výhled odrážel převahu rudé barvy střech a bílou barvu omítek. Všemi známou italskou trikolóru (červená, bílá, zelená) doplňovala zelená lesní panoramata.

Po úspěšném slezení schodů jsme zamířili k Juliinému domu. Jak někteří jistě ví, Verona je velmi populární díky divadelní hře Romeo a Julie od anglického velikána dramatu Williama Shakespeara, kde se děj také odehrával. Fronta na ten dům sahala dál než fronty na banány za bývalého režimu. A taky, že oprávněně. Balkón a obyčejná socha ženy bylo výsledkem toho čekání v řadě (teď se nechci dotknout žádného sochaře nebo milovníka sochařského umění)! Toť vše. Nic víc, nic míň. Možná jsme pouze s Eliškou neoplývali kapacitou ocenit toto veledílo, jelikož jsme velmi brzy zařadili zpátečku.

Naším dalším cílem ve Veroně bylo si zahrát na náměstí a splnit tím tak další výzvu - Busking (o té v jiném příspěvku). Kolena se klepala, hlas přeskakoval, ale když jsem u zpívání zavřel oči, stres pominul. Akorát jsem si tedy potom moc neviděl na pražce u ukulele, no.

Z vydělaných peněz jsme se vydali střemhlav do jednoho supermarketu v centru s ultra nízkými cenami (což se nám hodilo, jelikož kolemjdoucí na náměstí, kde jsme zpívali, úplně neměli zájem o naše výplody umu. Což je mi, mimochodem, stále velkou záhadou. Možná to bylo těma zavřenýma očima). Tím jsme zároveň porušili denní výzvu, jejímž smyslem bylo neutratit ani cent.

Po procházce Veronou s blížícím se západem slunce, jsme si usmysleli, že bychom rádi strávili noc u jezera Lago Di Garda, poblíž Verony. Bylo asi půl deváté a stáli jsme na hlavní třídě u semaforu. S počátečním pocitem skepse, že se nikdo nepůjde s komáry ve tmě vykoupat k jezeru, jsme se rozhodli jít štěstí naproti, pustili si hudbu a začali u stopování tančit a zpívat, abychom v tom šeru byli aspoň trochu k povšimnutí. A ono to fungovalo! Milá Rumunka nám zastavila před semaforem a zavezla nás přímo k pláži na jižní stranu jezera. A dokonce byla taková frajerka, že nás i pozvala na pizzu a colu! Náš cíl se splnil na 200 % a zbytek večera jsme strávili nezdravým přejídáním se pizzou na styl "ale vždyť jsem na dovolené, takže můžu". Na lavičce u jezera jsme zároveň splnili (tehdy už asi potřetí) výzvu Smysluplné rozhovory.

Náš den jsme zakončili na travnatém plácku za pláží a hotelem, kde ostatní rozjížděli největší diskošku!

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, na veronském náměstí, jsme dostali hlad a usmysleli si, že zúročíme naši disciplinovanou muzikální přípravu na Letní X-Challenge (ehm... Tak jako, půjčil jsem si od kámoše ukulele a projel si zpěvník) právě pro tento případ. Usadili jsme se ke kašně mezi stánky (nejen na levnou krásu) do jediného stinného místečka, které čekalo právě na nás. Představy předtím byly poněkud zkrášlené. Mysleli jsme si, že to rozjedem jak Metallica v L. A., budou lítat plameny, budeme zpívat a tančit. A pak jsme viděly ty davy míhající se kolem a začali jsme pochybovat o našem excelentním plánu.

Inu, sedli jsme si, naladili se a začali lehce popěvovat. Po chvilce stres opadl a trošku jsme se rozjeli. Potěšující zpráva byla, že jsme nemuseli znát texty českých písniček, protože jim stejně nikdo nerozuměl. Ta nepotěšující byla, že jim nikdo nerozuměl, takže si nikdo okolo nemohl broukat, natož tak zpívat. Pak za námi, uprostřed Itálie přišel anglicky mluvící Fin, který chtěl, ať zahrajeme španělskou písničku Quantanamera. To jsme byli trochu v pasti, ale byl tak milý, že nám za naši snahu přispěl.
Za hodinu hraní jsme si vybuskovali krásných € 6,80! Celí šťastni po našem veleúspěšném debutu jsme vyrazili do nejlevnějšího supermarketu ve Veroně, kde jsme moudře nakoupili, abychom dokázali přežít další den. Bagety, mrkve a pomazánka nepřišly zkrátka.

Po neúspěšném pokusu dostat se z Turínu na Monako jsme nakonec po 19 hodinách vzali stop do země baget od jednoho milého francouzského páru. A to stálo opravdu za to! Zastavili jsme se v nádherném místě u jezera Lac Du Mont-Cenis před horou Pointe De Ronce.

Pak jsme dojeli do města Saint-Jeane-de-Maurienne, kde jsme vyzvali Aurelii a Tima k tanci. Hudbu a tanec měli v krvi, proto pro ně mazurka a polka nebyly žádný problém. Panovala mezi námi dobrá energie, tak jsme si konci mazurky střihli ještě takový freestyle.

Tahle výzva pro nás nebyla žádnou výzvou, jelikož jsme mezi sebou vedli smysluplné rozhovory snad každý den. Upřímný přístup jednoho k druhému a snaha se navzájem pochopit mezi námi vytvořili příjemnou atmosféru pro otevření se. Brzy, vlastně hned od prvního večera, jsme si mohli povídat o soukromějších tématech jako jsou naše dětství, vztahy, naše strachy, úzkosti a radosti a životní přání. Běžně se tedy stávalo, ať už večer u chystání noclehu, ráno u balení spacáků nebo přes den při čekání na stop, že jsme o takovýchto věcech diskutovali, což nám oběma zpříjemnilo chvíle a ukázalo nové vhledy do života.

Dne 19. srpna v odpoledních hodinách se nám při cestě zpět do ČR podařilo dorazit alespoň do města, kde se checkpoint nacházel. Mnichov. Byl to zároveň jediný checkpoint, ke kterému se nám podařilo během celé cesty přiblížit. Bohužel nás už nepříjemně tlačil čas a deštivé počasí taky nebylo zrovna příznivé, tak jsme nakonec výzvu v checkpointu nepokořili.

Prolog: Některé informace mohou být účelně lehce zkrášlené. To je vše. Může být prolog tak krátký?...

(pohádkovým hlasem):
Bylo nebylo, osmnáctého srpna uprostřed malebného švýcarského městečka St. Gallen, žili byli dva stopaři, Eliška a Max, kteří byli promoklí až na kost.
Dvě táhlé hodiny se snažili tito dva truhlíci pozdvihnout řidičům nálady tím, že jim svými křečovitě vztyčenými palci u rukou ukazovali, že se vše v dobré obrátí. (Takovým tím méně vážným hlasem): Alespoň tak si myslím, že to řidiči pochopili, jelikož nikdo za ty dvě hodiny nezastavil. Možná to bylo proto, že lilo jako ze dvou konví a vítr obracel střešní tašky, ale to spíš ne...
(Opět pohádkový hlas):
Inu, vzdali to ti dva truhlíci a nakonec našli i úkryt v podobě nádražní budovy. Toto místo nebylo nikdy tak posvátné a oceněné, jako v ten moment.
Pak si ovšem jeden ze stopařů všiml, že budovu budou brzy zavírat a stále se zvyšující déšť nevykazoval žádný soucit, žádné slitování...
,,Och, copak si jen počneme? Z nádraží nás zanedlouho vyhodí pryč a my pak přijdeme na pospas stoleté povodni!" řekl Max.
,,Na klid, hochu, zavalím nějaký Kaučsurfink a budem v poho," odpověděla Eliška.
,,Kauč co?"
,,No to máš takovýto, jak u lidech přespíš zadara, víš jak. Jako, je tam třeba hodně nudistů, kteří hledaj taky nudisty, chápeš. Ale my si najdem něco normálního," vysvětlila Eliška Maxovi. S tím se taky uspokojil a už s větší nadějí doufal, že se možná nebude muset oblíkat do plavek.

Eliška odeslala tři žádosti. Nouze. V okolí nebylo moc z čeho vybírat. První byl pasivní nudista, druhý aktivní alkoholik a třetí vskutku sympatická a spořádaná maminka jaksepatří, se dvěma dcerami, Jelenou a Lorenou, a manželem, o kterého se může opřít.

Zanedlouho už přišla první odpověď: ,,Tak my se vám ještě ozveme." Zapomněl jsem vám říct, že ten pasivní nudista k tomu ještě trpěl schizofrenií, proto to mykání.

Na druhou odpověď taky nemuseli dlouho čekat. Aktivní alkoholik odepsal zprávu ,,Dnska tp nwjde sorrx."

Zbývala poslední naděje. Starostlivá máma. Co asi odepsala?
To se dozvíte v dalším dí-no, dobře. Dozvíte se to hned. Jak už to tak v pohádkách bývá, do třetice to vychází. (pauza) A vyšlo. S úsměvem od ucha k uchu se oba dívali na svítivý displej Eliščiného mobilu se zprávou "Žádný problém."
Max se tedy přestal stresovat, kde narychlo sežene švýcarské gumáky pod 100 euro a oba přeběhli s pláštěnkami na autobusové nádraží, odkud si stopli tamější MHD až do předměstí, kde se surfařská rodinka nacházela.
Jak se autobus přibližoval k zastávce na předměstí, silueta postavy stojící u ní nabírala na jasnosti a zřetelnosti. Jak anděl zjevený tam stála v tom největším dešti. Byla to ona. Cina. Stopařů spasitelka. Ach ano, ta švýcarská mamina tam fakt stála, aby ty dva mamlasy ten kousek k baráku doprovodila.
Dům připomínající dvougenerační srub byl větší jak naše touha spát tu noc v suchu. Sklep a k tomu tři patra sahali do velkých výšin. Prostě Švýcarsko. Už bylo po půl dvanácté večer, všichni kromě Ciny už spali, tak se Eliška s Maxem v jejím doprovodu potichu doplížili až do dětské herny, kde měli tu noc spát. Uprostřed uklizeného pokoje ležela velká ustlaná matrace s peřinami a polštáři. Na zdech visely dětské ozdoby, obrázky a jiné kreativní výtvory dcer. V koupelně na ně čekaly velké čisté ručníky. Všechno bylo připravené.
Po luxusní noční sprše opadl zájem much a stopaři zase vypadali jako lidi. Ulehli do čistých peřin a tvrdě upadli do sedmihodinového spánku.

Budík v 7:40 probral oba stopaře do stále ještě temné místnosti. Temné, protože závěsy v dětské herně byly velmi husté.
Po domě už byl slyšet dupot dětských nohou, chod domácnosti jela v plném proudu.
Stopaři vyšli z pokoje a na chodbě se potkali s Lorenou, tříletou dcerou. Ta se velmi plaše odebrala z jejich zorných polí. Eliška s Maxem se lekli, že jim jejich stopařský defekt zůstal i po včerejší sprše. Po chvilce bloudění po švýcarském paláci našli Cinu v nejvyšším patře, která už chystala snídani. Jídelnou provoněl ovocný čaj, zralý sýr a chutney z gdoule...

Ale už jsme u Nasavrk, takže to trochu zrychlíme. S Cinou jsme posnídali domácí chleba s chutney a marmeládou, povídali si různé historky a poznávali se
Byla velmi milá, sympatická a taky starostlivá matka. Po pár hodinách povídání nás musela opustit, aby pokračovala na domácím albu pro svou dcerku k narozeninám. Po dvanácté hodině jsme se rozloučili, na cestu nám zabalila kousek chleba a jejich švýcarský sýr. Skvělý zážitek.