Třezalky – Letní X-Challenge 2022

Darovaly jsme svou tyčinku v rakousku jako odměnu za všechny dary a pomoci od Nicolase, našeho zachránce. On nám dal stan, jídlo, vracel se na benzínku, kde jsem si nechala svou ledvinku s peněženkou, eh. Napsali jsme mu na tyčinku aspoň děkovný vzkaz✨

Buskovaly jsme v Ljubljani asi půl hodiny a vydělaly 14 euro, utratily jsme za celý trip zatím jen 4 eura, tak to bereme za hezký úspěch, a buskovat určitě ještě budeme, možná i dnes :))

Náhodným stopem jsme se dostaly do Klagenfurtu, kde jsme přespaly u milého manželského páru, co procestoval svět. Ráno jsme se probudily uprostřed vintage marketu, který proměnil celé centrum města ve vetešnictví, bylo to kouzelné (a taky jsme tam nemusely platit vstup! :D), Klagenfurt tím slavil nějaký městský svátek, všichni to brali jako velkou událost.
U jednoho stánkaře jsme našly staré žehličky, tak jsme je využily na extreme ironing :)

Chtěly jsme vám poslat pohled a na trzích v Klagenfurtu našly ten osudový pro vás. Vysměnily jsme jej za fazole a oříšky, bohužel nemáme fotku, tak snad nevadí!

Nebudeme vám více prozrazovat, ale máte na vaši adresu poslaný pozdrav z Klagenfurtu na jihu Rakouska :)
Byly jsme překvapené nízkou cenou pošty v rakousku, do česka jen za éčko!

Tak jsme po pěti dnech dorazily k prvnímu checkpointu :)
Šeptací zeď nás dost uchvátila a dokonce si s námi zašeptali dva školáci, jejich italskému přání jsme nerozuměli, ale konverzaci jsme měli záživnou a se smíchem.

Včera jsme si prošly dost vyčerpávající krizovkou, kdy jsme cítily, že nás to ovlivňuje chování i mezi sebou navzájem. Po zklidnění a nabrání sil jsme si společně promluvily o tom, jak jsme celou situaci prožívaly, jakou podporu v takových situacích potřebujeme a v čem sami v sobě bojujeme a co nás mrzí. Bylo hezké si dát zpětnou vazbu a psychicky se zase srovnat, i pro další krizové situace, co mohou přijít.

Přes celý den jsme se cestou náhodami zapovídávaly s lidmi a jen jsme si více všímaly toho, zda je povídání s námi rozesměje a rozveselí. Dost přirozenou cestou se to podařilo u většiny lidí, nejvíce nás potěšila paní za přepážkou, která nám prodávala lístek na vlak a byla hrozně nadšená z toho, že máme tolik drobných. A my byly rády, že jsme se toho milionu vybuskovaných drobasů zbavily.

V den třetí denní výzvy jsme byly ve Slovinsku. Už od ranního stopování jsme se Slovinců, které jsme potkaly, ptaly na Slovinské tradiční písně. Borec, který nás vezl do Lublaně, nám v autě pouštěl jejich folkovou hudbu - Goveja muska a povídal nám, o čem ty písně jsou. Taky jsme se bavili o tradičních tancích a zjistili, že jsou dost podobné jako ty naše - polka, valčíček… nakonec jsme přešli k tradičním jídlům a sdíleli si národní cennosti.
V centru Lublaně jsme si pak od lidí nechávaly přidávat písně do sporify alba a pak se snažili dva týpky přemluvit, aby si s námi i zatančili, ale necítili se.
Za celý den se nám zatančit nepodařilo, tak jsme si při večerním buskování alespoň zahrály českou klasiku a zatančily zdejším.

V průběhu dní jsme se potkaly s velkým počtem lidí, povídaly jsme jim o našem příběhu, jak jsme se do jejich města dostaly a plno z nich myšlenka x-challenge zaujala a samy nás na naší cestě chtěly sledovat. Proto nás plno z nich sleduje na třezalkovém instagramu a je to moc milé, protože i my samy máme tyto lidi, co nám pomohli, pohromadě. Část lidí si také chtěla vyměnit kontakty, kdybychom se do jejich města někdy chtěly vrátit a my jim nabízely, ať dají vědět, kdyby dojely do česka, že jim koupíme pár našich dobrých piv :)
Hezké bylo, že část z nich nám darovala jejich kontakt skrz to, že jim máme dát vědět, kdyby se nám v okolí jejich města cokoliv dělo, že nám pomohou.
Máme tak v mobilu čísla typu: Davide, italský týpek z Brescie, který nás ubytoval a byl mega milý.

Od začátku stopování jsme se řidičů, se kterými jsme už byly naladěné na nějaké osobnější vlně, ptaly, zda mají něco, co dlouho odkládají, co by chtěli vyzkoušet nebo nějaké sny a přání. Několik snilo o pár dnech/týdnech odpočinku bez práce či dovolené, další o životu na farmě, další o rodině a přítelkyni, aby měl s kým sdílet život a nevěnoval ho jen práci a milý byl pán, co říkal, že je rád, že nám zastavil, protože chtěl jednou stopařům zastavit a dnes to bylo poprvé. Tím jsme snad alespoň trochu napomohly k naplnění snů, protože zbytek byl dost abstraktní a těžce se k nim z naší strany pomáhalo.

Projeli jsme čtyři země a v každé jsme se alespoň nějak snažili naučit základní potřebná slovíčka k dorozumění.
Ať už prosím, děkuji, dobrý den, dobrou chuť, jak se dostanu tam a tam nebo jak se mají. Zejména v itálii se dorozumět anglicky ani moc nešlo. Taky jsme si díky tomu stáhly duolingo a používaly překladač s mikrofónem. Johance to šlo celé každopádně mnohem lépe, Áně to vejde jedním uchem dovnitř a druhým vyleze ven. Taky jsme na oplátku často učili cizince česky.

Několik dní jsme se plánovali dostat k moři, tak jsme se rozhodli to spojit s navštívením checkpointu a jet do Carrery. Cesta tam byla dost zdlouhavá a šílená, zrovna nám vůbec nevycházelo stopování, takže jsme po několika hodinách bez úspěchu jely vlakem. Do Carrary jsme přijely večer a potkali se s druhým týmem - Kamčou a Tomem. Vyšli jsme vstříc bodíku na mapě, jen nebyl přesně zaznačen a nedošli jsme, kam jsme měli. Už bylo dost pozdě večer, takže hodina a půl trasy na horu a pak jestě zpět už nebyla v možnostech. Druhý den jsme z Carrery odjížděli, takže výhledy z hory jsme bohužel nezvládli a alespoň si mramor prohlédli z dálky.

Taky máte občas šílenou chuť si zaplavat, ale žádná vodní plocha není v dosahu? Nezoufejte a inspiruje se námi, stačí trocha deště, kaluže kolem vás a hned je možnost zaplavat si aspoň pár temp!

Do Mnichova jsme dostopovali spolu s Jirkou, nebo spíš hodinu po něm, přestože jsme vyrazily první. Setkali jsme se tam s Jirkovo úžasnou kamarádkou Terezou, kterou potkal v Lublani, když navštěvoval jinou kamarádku na Erasmu. Naše konexe jsou na jedničku! Společně jsme vyrazili na koncert a večer pak zakončili přátelskou soutěží v pití pivečka, co víc si přát?

Kniha v Italštině, kterou jsme našli v knihovničce v Insbrucku hned upoutala naši pozornost. Jirkova intuice při pohledu na tuto knihu věděla, že nám na naší cestě přijde k užitku. A vskutku, ten samý den jsme zakončili Jirkovo úchvatným italským přednesem v Mnichovském metru, dokonce i s potleskem!

Naše čmrky cest.