Black sugar – Letní X-Challenge 2022

Náš dnešní hrdina, který si s námi zajel trošku dál než měl v plánu a vysloužil si od nás tyčinku od partnera x-challenge.

Stopli jsme si ,nebo spíš bych řekl přišla si pro nás Franzi z Mannheimu, dovezla nás na nádraží a vzala do skvěle kavárny, kde dokonce měla slevu jako stálý host. Vyměnili jsme si kontakty a při té příležitosti jsme ji pozvali do Brna a zaplatili kávu.

Po nekonečné době první checkpoint. Dorazili jsme na místo místní veřejnou dopravou, která je v Lucembursku kompletně zdarma. Setkali jsme se s týmem Páreczech, se kterým jedeme směr Belgie :) No a samozřejmě se naučili speciální slovíčka z místního bohatého slovníku.

Při stopování jsme mohli slyšet tradiční belgické šlágry jako Greenday, techno, tvrdý rock a černošský blues. Nakonec tradiční belgické regggae, na které když jsme začali tančit, přidalo se celé náměstí.. nebo že by to byl koncert?

Víte že město Lováň je tady 2x a na stopu je těžké domluvit se, kam vlastně chcete vzít? Taky všichni mluví francouzsky, my ne, a s angličtinou je to tu bída. Každopádně večer jsme dorazilo na místo, kde jsme zjistili, že cantus je místní picí zábava, kdy se zpívají místní písně a po dozpívání se pije vždy pivo. Takto pořád dokola. Cantus jsme nezažili, ale koncert tady byl super. A spaní v garážích, jednoho z místních kampusů, ještě lepší 😂

Měli jsme tak trochu štěstí a žádné přímé otázky jsme celé dopoledne nedostávali. Zlom přišel po 3. stopu, kdy jsme skončili blízko Belgickému pobřeží, kam jela celá země na horký prodloužený víkend. Chceme dojet do Skotska, takže jsme vytasili ceduli UK a doufali, že nás někdo hodí alespoň směr Calais. Po víc jak hodině na přímém sluníčku, v 35 stupňovém vedru, jsme ceduli zahodili. Konečně nám zastavilo auto! A paní se zeptala, jestli chceme jet k moři. Samozřejmě, že ano! Takže jsme si užili půl den na pláži. Jenže v Belgii se nesmí spát venku. Říkali jsme si, že to jistí park, zašijeme se někde. Za celý den jsme nepotkali dobrého samaritána, co by nás ubytoval. Vyhlídli jsme si přístřešek s lavičkama a čekali na tmu, aby nebyla pokutka, jenže se k nám na lavičkách připojil pán a pryč se mu nechtělo. Začal se s náma bavit o UFO a různých konspiračních teoriích a poradil nám, jak se dostat do nejbližšího kempu. Ten byl pěšky pekelně daleko a byla tma. Když jsme konečně dostali šanci pána a jeho historky zdvořile opustit, byli jsme unavení ale šli jsme. V parku jsme ale naštěstí uviděla rozsvícenou budovu, tak jsme k ní zamířili, že je poprosíme o nocleh. Bylo to nějaké klubové sídlo Rotary clubu a pán nám řekl, ať si na tomhle jejich ostrůvku postavíme stan, že zachvilku zavřou brány a nikdo nás nebude otravovat. Očividně bývá v parku přes noc živo. Tak jsme to zakempili u jamky na minigolfu a spalo se krásně. Kolem probíhá-li králíci a politování racci.

Myslím, že výzvy jsme se zhostili svědomitě a pečlivě se na ni připravili. Hned ráno jsme si našli anglické vtipy a lidem co nás nabrali jsme vtipy říkali. Ovšem to není všechno. Při dnešním stopování jsme rozesmáli celé odpočívadlo, naší pantomimou. Někteří zastavili a zajímali se, co děláme. Nevěřili svým uším a smáli se při povídání o xchallenge, kam míříme a kde jsme byli. Zlatou tečkou všeho bylo obdarování bezdomovce koblihami Krispy Kreme. Doslova řekl You made my day.

Po příjezdu do UK jsme rozhodili sítě po všech známých a jejich známých, aby jsme se dostali co nejrychleji do Skotska a potom zpět do ČR. Konečně jsme prolomili tak trochu stopovací smůlu a dojeli přes půlku UK jen stopem, když jsem se dozvěděla, že přesně tam mám kamaráda. S Patrykem jsme se potkali na campu v Americe před 4 roky a potom i další rok. Je z Polska ale žijí s celou rodinou už dlouho v UK. Domluvili jsme se, že se určitě potkáme alespoň na chvíli a že když bude mít čas, tak nás přiblíží a hodí nás na lepší stopovací místo, než kde nás předchozí hodní řidiči vyložili. No a když přijel, tak nám řekl, že nás hodí až do Edinburghu, což jsou 4 hodiny cesty jen tam. Asi mám ty nejlepší zahraniční kamarády na světě. 😂❤️

Takže do 5ti kilometrového rádiusu jsme se dneska krásně vlezli. Poznávali jsme Edinburgh a lidi. Podívali se zdarma do Skotského národního muzea, na pouliční performers každoročního Edinburghského festivalu Fringe a třeba i do katedrály st. Gilles s velkým významem pro Skotskou historii víry. Z peněz od Patryka jsme si udělali na oběd radost kávou a scones s máslem. No a zakončili jsme to vyzvednutím dortíku zdarma, přes aplikaci co nám byla porazena, kde lidi nabízí jídlo, co nezkonzumují. Pak ještě trošku výšlap na Arthur’s seat abychom tu přespali, jak nám velí challenge na checkpointu. Déšť ustal, vítr pomalu taky a jde se na kutě.

NÁŠ CESTOPIS?:

Kde všude jsme byli a co všechno jsme zažili? To se nejlíp předává ústně a tak i svůj cestopis plánujeme předávat. Ve zkratce jsme projeli, pro nás neuvěřitelných, 4 387 km. Z toho do 2 182 km do Edinburghu, potom letecky 1 632 do Varšavy a nakonec 573km domů do Brna. Použili jsme snad všechny možné formy transportu, většinu zdarma, některé za peníze. Projeli jsme se: stopem, kamionem a vlakem po Německu, hromadnou dopravou zdarma po Lucembursku, stopem, lodí a dlouhatánskou tramvají po pobřeží v Belgii, stopem, málem policejním autem jako uprchlíci a trajektem ve Francii, stopem, jízda s kamarádem, MHD a hoooodně pěšky v UK, letecky z Edinbughu do Varšavy, vlakem (s asi 50% slevou kvůli obrovskému zpoždění a porouchané lokomotivě) v Polsku, no a nakonec stopem v na začátku i na konci v Česku. Potkali jsme lidi, se kterými jsme si povídali celou cestu i takový, se kterými jsme si nerozuměli ani slovo, snad všichni suproví, to se předat nedá, musí si to každý zažít.

Pokud jde o nás dva:
Terka: Rozhodně jsem si šáhla na dno a to nejednou. Překvapilo mě, že moje největší překážka na cestě nakonec nebyl Diabetes, nebo alergie na lepek, ale spíš fakt, že jsem po 3 dnech dostala měsíčky. Hygiena byla všelijaká, každý den se hodně lišil. No a stejně tak moje nálady. Vždycky to nakonec vyšlo dobře ale v těchto dnech nemít neomezený přístup k tekoucí vodě? Síla. Díky neustálýmu pohybu a málu jídla jsem nemusela skoro řešit inzulín, což bylo vlastně neskutečně osvobozující a krevní cukr jsem tak měla krásně stabilní. Jako stabilní se ale nedá moc popsat naše dynamika ve vztahu s Ondrou. Nejsme ty vyrovnaný zen typy, co se nehádaj, ale dokážem si pěkně lízt na nervy. Po 2 letech vztahu, kdy jsme před 2ma roky jeli poprvé spolu Objev Česko, to byla druhá zkouška ohněm. Myslím si, že low pointy byly jen psychický, ne že bysme byli v nevyřešitelnejch situacích, a občas jsme se pořádně chytli. Teď na konci to ale vidím jako obrovskej přínos, protože si myslipm, že jsme se naučeli si říkat promiň a odpouštět si, líp než kdy dřív. A to je podle mě ve vztahu důležitý. Kompromisy a odpouštění. Teď ať to nevypadá, že jsme se jenom trápili, haha, užili jsme si fakt kopu srandy. Na Ondru je vždycky spoleh a dokážeme se dobře bavit. Takhle jsme pobavili svým stopováním asi hoooodně lidí na přetíženým odpočívadle, kde jsme komicky stopovali a lidem k tomu gesty nabízeli Krispy Kreme doughnuty, co jsme dostali zadarmo.

Ondra: Na začátku jsem váhal, jestli se tento ročník vůbec zúčastním nebo ne. Jel jsem ještě pod značkou Lowcostrace. Nakonec jsem to hecnul a jeli jsme. Samotného mě zajímalo, jak moc se lidé změnili v tom pomáhat a brát stopaře, zejména po covidu. Musím uznat, že největší zklamání pro mě bylo Německo… lidé nebyli jak si je pamatuji a stop byl opravdu složitý… Hodně jsem přemýšlel co mi to dalo. Asi opět zase větší pokoru vůči ostatním lidem. Zároveň nezapomenu slova Pákistánce, který nám zastavil a vzal nás: Někteří lidi takhle musí žít den co den, nic nemají a spolíhají se na dobrotu ostatních. A vy to můžete zkusit jen jako challenge a zábavu. Radovat se z toho co máme a jak se máme, kde žijeme :) Potkali jsme obrovské množství úžasných lidí, konverzovali o politické situaci v UK a ČR se starším anglickým párem, jeli šílenou jízdu s party řidičem a spolujezdcem v Belgii. Co se týče mě a Terezky, občas to bylo na houpačce. Myslím, že ve výsledku jsme to přes občasné stavy nasranosti zvládnuli a nakonec to bylo přínosné :)

Varšavu jsme si sice neprošli, ale viděli jsme ji hezky zvrchu z letadla a pozorovali jsme ji z vlaku. Krásné moderní město. Visla neměla moc vody, což byl smutnej pohled, ale jinak pěkná evropská metrolopole. Fotky jsme zapomněli dělat a už jsme se jen kochali :).

2 dny v Edinburghu byly ve znamení poznávání Skotska, jeho historie, přespání v jeho přírodě, chillování v parku na sluníčku s ostatními obyvateli a poznávání krás města. Bylo to velice vítané zastavení v nádherné atmosféře a v zemi, kde to občas vypadá, jako by se tam zastavil čas :).

Velice nutný čas od sebe nás konečně donutila si dát cesta letadlem. Bylo úplně plno, takže jsme neřešili žádné přesazování a radši si dali pauzu. Terka pěkně spinkala a rozjímala o jednorožcích a Ondra sepisoval naši cestu a koho jsme si kde stopli. No a chyba v Matrixu odhalila, že jsme od sebe díky posunu času byli vlastně o hodinu dýl, než se nám zdálo.