na punk. – Letní X-Challenge 2022

Ibalgin save us all! 💗
Během tří hodin, tři stopy. Už jsme se těšili, kdo bude ten vyvolený, který nás zaveze za hranice a zaslouží si díky tomu naší Fitlife tyčinku.. Bohužel, všichni jeli jen kousek. Pak jsme si stopli (nebo spíše on nás na benzíně) milý mladý pár, který jel do Hrádku nad Nisou, ale rozhodl se nás hodit na hranice mezi Polskem, Německem a ČR, kousek od Porajówa. Slečna si po cestě stěžovala na bolest hlavy, a tak jsme nezaváhali a hned nabídli naší lékárničku s Ibalginem! Slečna vděčně přijala, my byli rádi, že jsme mohli pomoct a navíc, mohli jsme si nechat tyčinky pro další stopy.

S požehnáním do světa! 😇

Když jsme se včera večer zasekli v Zittau, kde nejezdili vůbec žádná auta, říkali jsme si, že do Berlína už ani nedojedeme. Nakonec nám zastavila dodávka s tím, že jedou jenom kousek, ale jestli chceme, svezou nás. Byli jsme si jistí, že horší to být nemůže, a tak jsme si řekli, proč ne. Byla to parta křesťanů ze Švédska, která si zamilovala Německo a jezdí sem pravidelně do křesťanské školy pomáhat.
Nakonec nás pozvali k sobě, aby jsme s nimi povečeřeli a přespali u nich (na vodním zámku!) a to se nedalo odmítnout. 😌
Mohli jsme si dát sprchu a po večeři jsme se bavili o cestování, našich snech a radostech a o jejich poslání. Nakonec nám všichni požehnali a i přes to, že ani jefen z nás není věřící, byl to krásný zážitek.
Večer nám řekli o lístku na vlak po celém Německu za 9€ na celý měsíc, tak jsme o tom začali přemýšlet.. Ráno jsme se s nimi ještě nasnídali a vyrazili na cestu. Na poslední chvíli nám ještě Nils daroval svůj lístek na vlak a tak bylo rozhodnuto, pojedeme vlakem do Drážďan.
Z Drážďan jsme si zase chtěli trochu zastopovat a chytli rovnou dva super stopy, nejdřív týpka, kterej nás odvezdl 20 minut cesty za Drážďany na benzínu směr Berlín a tam jsme se zdrželi tak 10 minut, než si nás všimli tři super holky z Texasu a zavolali na nás, že jedou do Berlína! Hodinka a půl super jízdy a jsme tu!

Vlakem po Německu! 🚂

Darovaný lístek na vlak jsme se rozhodli pořádně využít, a tak jsme si našli noční spoj z Berlína do Hannoveru a vyrazili! Cesta trvala možná trošku dýl než stopem, ale aspoň jsme se mohli po cestě trošku prospat.
Do Hannoveru jsme dorazili v jednu ráno a vyrazili jsme do nedalekého parku rozhodit karimatky. Cestou nás zastavil jeden milý pán a ptal se nás, jestli nepotřebujeme s něčím poradit a jestli víme kam jdeme. Tak jsme se ho rovnou zeptali, kde by nám doporučil přespat venku. Řekl ať jdeme s ním, že nám ukáže park poblíž, ale po chvilce rozhovoru nás pozval k sobě domů s tím, že že u něj můžeme přespat, dát si sprchu a že nás pozve na nejlepší Cuba libre!
Z Maurice se vyklubal neskutečně milý, vtipný chlápek se spoustou skvělých historek. Nakonec jsme si v baru dali drinky tři, a pak se přesunuli do dalšího baru na pivo 😁 všichni v baru společně s Mauricem patřili mezi štamgasty a tak jsme se hned se všemi seznámili a povídali si rukama nohama, protože Maurice byl jediný, který uměl anglicky (a to perfektně!). Ani nevíme, jak se to stalo, ale spát jsme šli až v sedm ráno 🤷🏻‍♀️😅
Když jsme se v 11 vzbudili, slyšeli jsme, že Maurice není v obýváku sám - párty s jedním štamgastem pokračovala až do poledne (a pravděpodobně i po našem ochodu) 😂 Dali jsme si sprchu, vyměnili si kontakty a byli připravení jít plnit výzvu s kocovinou.
Zeptali jsme se na Rotten Faden a rovnou to dostali i s průvodcem, jen jeho kamarád, který neuměl anglicky a byl již značně opilý, pořád opakoval, že maloval dva týdny červenou čáru a my vůbec nechápali, co se tím snaží říct..
Vyrazili jsme tedy k nové radnici a tam to bylo, červená čára! 😆 Takže pro nás byla rozhodně nejbizarnější ta namalovaná červená čára 😂 ale přihazujeme i celkem bizarní výjev se sochou. 😁

Třetí den na cestě a zatím ani koruna utracená za jídlo. 😌

Day 4:
Z Hannoveru jsme se dostali stopem přes Dortmund a potom chytli stop do Bruselu. Bohužel pán, co nás vezl neuměl dobře anglicky, takže nás dovezl až do centra Bruselu, kam jsme vůbec neplánovali jet 😅 v jednu ráno jsme dojeli do čtvrti, v které rozhodně v jednu ráno být nechcete..
Lehce zoufalí a hodně unavení jsme začali hledat místo ke spaní.. Po půl hodině hledání jsme se již hodně zoufalí rozhodli lehnout si v parku na velkém prostranství.
Ráno se to ukázalo jako naprosto skvělá volba! V parku, kde jsme spali bylo i Atomium, tak jsme se rozhodli trochu se projít po Bruselu. 😌
Když jsme začali stopovat do Lovaně, neměli jsme úplně nejlepší místo, ale i tak jsme za 20 minut jeli přímo do centra. ☺️
U nádraží jsme se zeptali mladých lidí na místní studentské tradice a na cantus. Ti nás poslali na Oude Markt a vysvětlili nám cantus. Bohužel v létě se žádné cantusy nekonají a tak jsme se nemohli zúčastnit 😔 Prošli jsme si alespoň město (který je fakt krásný!) a sehnali si jídlo v pekárně.🥐
Ještě večer jsme se chtěli dostat do Lucemburska, a tak jsme začali stopovat do Liége. Zastavila nám rodinka se studentkou, a tak nám alespoň vyprávěla zážitky ze svých cantusů. Říkala nám o knize písní, z kterých se vždy zpívá a o největším cantusu, kde se sešlo 3000 studentů. Také nám řekla, že když se student zúčastní 50 cantusů za semestr, dostane královskou korunu. 😂

Denní výzva #5:
Splnění této výzvy pro nás vlastně ani výzva nebyla, protože až na lístek na vlak po Německu jsme za celou X-Challenge neutratili ani korunu 👍🏻 Zároveň jsme měli na tento den naplánované Lucembursko, kde je veškerá hromadná doprava zdarma. 😁
Velikou snídani jsme měli u úžasných lidí 🤗 Joeriho a Cecil doma a poté jsme se díky nim opravdu rychle a bez větších problémů dostali na začátek Lucemburska kde jsme dostali zadarmo McDonald 💛
Další jídlo jsme měli až ve městě Lucemburku, jde jsme obešli pár fastfoodů. V BurgerKingu nám řekli, že by moc rádi, ale že teď mají hodně objednávek, ať přijdeme déle. Protože jsme už měli opravdu hlad zkusili jsme ještě PizzaHut. Tam nám číšník řekl, že se podívá, jestli se náhodou nespletla nějaká objednávka, kterou by nám mohli dát. Přišel s tím, že bohužel nic nenašel, ale že nám hodil do trouby svojí malou pizzu a že nám ji chce věnovat.🍕
Za hodinku jsme se vrátili do BurgerKingu, protože jsme viděli, že už je tam prázdno a taky protože jsme netušili, kde strávíme noc.. Dostali jsme hamburgery, hranolky i pití. O to jsme se nakonec podělili s mladým párem bezdomovců, kterým udělali hranolky velkou radost. 😌 Večer jsme ještě darovali burger Ebrimu, u kterého jsme strávili noc. 🖤

Při stopování do Lucemburska se nám moc nedařilo, protože jsme nebyli na vhodném místě pro stop. Nakonec nám ale zastavila skvělá rodinka Joeri, Cécile a malý Jules, s tím že nás hodí na benzinu u dálnice. Cestou nám nabídli, že u nich můžeme přespat, dát si sprchu, a že nás ráno odvezou zpět na benzinku. Moc rádi jsme souhlasili. 🧡
Dostali jsme pokoj s měkoučkou postelí a šli se osprchovat.
Večer jsme si sedli na terasu, popíjeli, sledovali perseidy a povídali si o Belgii a ČR, o závodu a o všem možném i nemožném. ✨
Ráno jsme se ještě společně nasnídali a dostali svačinku na cestu, která nám udělala obrovskou radost (a dokonce udělala radost i dalším lidem ve Francii!). Potom nás Joeri odvezl na benzínku a my pokračovali v cestě.
Do Lucemburska jsme se dostali opravdu rychle a na checkpoint dorazili okolo druhé odpoledne.
Už po cestě jsme se ptali na slova v lucemburštině a naučili se popis lidského těla, protože slečna, co nás vezla dělala fyzioterapeutku 😆
Na checkpointu jsme se potkali s týmem La Macumba a společně si prošli hrad. Podělili jsme se o zážitky z posledních dní a byli rádi, že můžeme konečně s někým mluvit česky. 😁
Ještě odpoledne jsme vyrazili vlakem do Lucemburku projít si město a vyrazit do Francie. 🇫🇷

Po prohlédnutí města a příjemném pokecu vyrážíme stopovat na hlavní tah směr Lucemburk. Z Esch-sur-sûre to bylo asi půl hodiny chůze, tak jsme zkoušeli stopovat auta po cestě a do 15 minut nám zastavil milý pán, že nás vezme na půli cesty a dál můžeme vlakem. Byl to učitel historie, takže jsme měli příležitost dozvědět se plno zajímavých informací týkajících se Lucemburska a roli hlavního města za 2. světové války. Vlak jel do 5 minut, takže do středu města jsme se dostali úplně bez problémů. Lucemburk nás dost okouzlil - obrovské zdi starého opevnění, krásné historické budovy v kombinaci s čistými a “futuristickými” tramvajemi vypadají přinejmenším velmi zajímavě. Ve městě jsme se celkem dlouho procházeli, potom se najedli a stopovat jsme vyrazili až kolem 9 hodiny večer. Jediné kloudné místo na stop bylo na nájezdu na dálnici, ale tříproudová silnice nebyla úplně ideální, navíc už byla tma. Po neúspěšné hodině už jsme začínali ztrácet naději a blížil se déšť, tak jsme museli začít vymýšlet nějaké přístřeší. Nakonec nám zastavil kluk Ebrima, že jede do Esch-sur-Alzette a že nás může hodit na benzinku! S radostí jsme naskočili, a až po cestě jsme zjistili že Ebrima nás viděl a nestihl zastavit, takže si zajel aby se pro nás vrátil 🖤 Těsně před benzínkou nám pak Ebrima nabídl spaní u něj doma, což se nedalo odmítnout, jelikož akorát začínalo pršet. Večer byl pak doslova jako doma, úplná pohoda, zajímavé rozhovory, sdílení jídla a plno srandy. Večer se protáhl a ráno jsme všichni vstávali až v 10h a dali si společnou snídani. Ebrima trval na tom že nás pohostí a my jsme prostě nemohli odolat - měli jsme super míchaná vajíčka s čerstvě rozpečenou bagetou! Potom nás Ebrima ještě hodil po cestě do práce na benzinku ve městě ☺️
Jelikož byl svátek, ve městě nebyl skoro žádný provoz, ale naštěstí jsou v Lucembursku levnější cigarety a alkohol, takže benzinka praskala ve švech. Ani né po 15ti minutách nám na odvoz kývla Laurie s přítelem, kteří neuměli ani slovo anglicky, takže tím začala cesta plná srandy, protože mluvit prostřednictvím překladače s lámánou francouzštinou se ukázalo jako nekonečný zdroj zábavy 😅 Rozhovory Laurie vyplnila skvělým playlistem, takže cesta do Verdune (přímo na památník z bitvy za 1. světové války) se stala doslova roadtrip idylkou. Mezi památkami a pomníky vedou pěší stezky, po dešti nebylo takové horko, takže procházení sem a tam i s batohy byla paráda! Nejvíce nás zaujal obrovský hřbitov, s přibližně 16 tisíci samostatnými hroby. Nad hřbitovem je velká Kostnice, ve které jsou také uloženy ostatky padlých vojáků. Je to ovšem jen zlomek, jelikož se odhaduje že v bitvě u Verdune padlo přes 600 tisíc vojáků.

Z památníku u Verdune jsme se do Metz dostávali celý den.. Několikahodinové obcházení lidí na parkovišti, zda nejedou směrem na Metz nikam nevedlo, a tak jsme se rozhodli vyrazit pěšky a stopovat cestou. Zastavila nám rodinka, která sice jela jen do centra Verdune, ale proč ne. Vyhodili nás na kruháči směr Metz. Chvilková radost z jednoho krátkého stopu se zase rychle změnila v zoufalost, která nás doprovázela celý den.
Zastavilo nám auto, které jelo kousek, ale prý nás vyhodí na benzínce. Zase jsme si řekli, proč ne, horší to být nemůže. Spletli jsme se. Benzínka tam sice byla, ale na dálnici a opačným směrem. Na druhou stranu se samozřejmě nedalo dostat. Už bylo okolo sedmé hodiny, když nám konečně zastavilo další auto s tím, že nás odveze na nájezd na dálnici. Zase jsme si řekli, proč ne, horší to být nemůže.. Asi už je nám jasné, že horší to může být vždycky. Na nájezd přijelo během hodiny tak pět aut a všichni jeli na druhý směr. 🤦🏻‍♀️ V devět večer jsme se rozhodli jít na křižovatku vzdálenou půl hodiny pěšky, aby jsme se pokusili do Metz dostat vesnici přes vesnici.
Na křižovatce se na nás zase konečně usmálo štěstí a trvalo pouze dva stopy, dvou milých slečen, které si kvůli nám obě udělali zajížďku, aby jsme se ještě večer dostali do Metz!
Tam jsme si vyčerpaní našli po dlouhém hledání místo na spaní v parku pod nádhernou vrbou poblíž řeky a prohlídku města nechali na ráno.

Za tuto výzvu jsem moc ráda, protože už je to dávno, kdy jsem vzala do ruky tužku a papír a ani jsem si neuvědomila, jak moc mi to chybělo!

Když jsme tuto challenge četli v seznamu, vůbec nás nenapadlo, že bysme ji mohli splnit. A nakonec se nám jí podařilo splnit již po pěti dnech. A skvělí lidé stále přibývají!

První byla skupina šesti křesťanů, s kterými jsme strávili večer a přespali u nich. 😇
Další byl Maurice, kterého jsme potkali v Hannoveru a pozvali ho do ČR. 🍻
Další byl Martin, kamioňák, který nás odvezl sice kousek, ale díky němu jsme mohli potkat úžasného Joeriho a Cecil, u kterých jsme také strávili noc. 🧡
Další byl Ebrima, kterého jsme potkali cestou do Francie a také nám nabídl střechu a úkryt před přicházejícím deštěm. 🧡
Hned další den následovala Laurie, s kterou jsme se dorozumívali pouze přes překladač, ale byla tak hodná, že nám nabídla výměnu kontaktů, kdybychom potřebovali ve Francii pomoc. 😊
Další byl Turki, který nás dostal po několikahodinovém stopování z Grindelwaldu a svezl nás krásnou scénickou cestou kolem ledovců. ⛰️

S kým byl čas, vyfotili jsme si na památku alespoň fotku a jednu jim darovali. 📸 Doufáme, že se se všemi ještě uvidíme!

Pod vrbou se spalo krásně, takže jsme si tradičně trochu přispali. Až po 8 hodině nás vzbudil pán co uklízel odpadky, a vůbec neřešil že spíme a začal se ptát odkud jsme, co děláme atd. 😅 Neměli jsme už nic k jídlu, byli fakt hladoví už z předchozího dne a chtěli se trochu refreshnout, tak jsme vyrazili do Muse obchoďáku, kde jsme také dostali 2 burrita zdarma, ikdyž zde nepotřebovali s ničím pomoci. Najedli jsme se v parku kde jsme spali a poté vyrazili stopovat směrem na Strasbourg. Původně jsme chtěli profrčet Německo do Rakouska a stihnout ještě Slovinský národní park Triglav, ale ozval sem nám kamarád Simon, který žije v Bernu ve Švýcarsku. Takže ve Strasbourgu jsme změnili směr ze Stuttgartu do Basileje. Z Metz jsme dostali poměrně rychle, díky staršímu francouzsko-německému páru. Ti nás vysadili na benzínce před Strasbourgem a odtud nás odvezli dva Řekové (otec a syn) žijící v Německu a pracující ve Švýcarsku. Návštěva kamaráda v Bernu však nevyšla a my se dalšími třemi stopy dostali až do Grindelwaldu. Mladý Švýcar Markus nás dokonce svezl kolem dokola Grindelwaldu a doporučil nám a ukázal hezká místa na navštívení, kde přespat, kde se najíst atd. Když jsme vystoupili z auta, byla už úplná tma, ale spát se nám nechtělo. Zato jsme měli velký hlad, takže jsme šli zkusit restauraci na nádraží, jestli by se jim nehodila nějaká pomoc, nebo neměli třeba nějaké jídlo za úsměv 😁 Bohužel už měli od 10 zavřeno a v kuchyni už nikdo nebyl. Poděkovali jsme že se s námi alespoň bavili a odcházeli pryč, a když jsme už byli venku, vyběhl za námi jeden z číšníků, že nám zabalili alespoň zbytky chleba a přihodili máslo. Moc se omlouval a my se smáli a děkovali. Nějak nemohl pochopit, jak můžeme být tak vděčni a plní radosti. Od restaurace jsme prakticky odhopsali a na pěkném čistém sezení jsme si udělali noční hostinu. Hlad je nejlepší kuchař, a my jsme takhle dobrý chleba (dokonce s máslem) ještě nejedli. Po parádní večeři jsme začali hledat místo na přespání. Bylo poměrně chladno, a místo které jsme si vyhlídli u řeky bylo sice krásné, ale ledovcový divoký proud vody tak moc ochlazoval okolí, že jsme nakonec vyrazili hledat místo na spaní někam trochu dál. V noci se ani nechtělo spát při pohledu na nádhernou, hvězdami posetou oblohu a k tomu vrcholky hor, které pravidelně osvětlovaly záblesky vzdálené neslyšné bouřky. Nakonec jsme tvrdě usnuli a vzbudila nás až první návštěva kamarádky lišky, která mě (Vaška) kousla do ruky, když jsem po ní ze spaní sáhl. Museli jsme jí zahnat, skákajíce ve spacácích ve stoje, jako splašení červíci. Při druhé návštěvě přišla liška ochutnat Elišku, ale naštěstí jen očucháním a olíznutím obličeje. Potom už jsme jí zahnali nadobro. Ráno nás čekala zase nová, úplně jiná nádhera. Ještě dlouho jsme leželi na spacácích a sledovali jak se údolí probouzí a jak pomalu vycházející slunce začíná osvětlovat hory které ho obkličují. Podle doporučení od Markuse, jsme se úplně vyhnuli turistické straně Grindelwaldu a vyrazili na menší hike směrem nahoru k úpatí hor. Bohužel jsme kvůli hladu museli utratit první peníze z budgetu a BOHUŽEL to vyšlo zrovna na Švýcarsko. 😅 Každopádně menší chleba a nejlevnější cottage udělali také ohromnou radost a při procházce přírodou dost bodli. Došli jsme ke skalní proláklině, kudy z hor vytékal intenzivní proud ledovcové řeky a při sledování té nádhery si snad poprvé za výlet opravdu užívali pražící sluníčko. Tenhle setup byl opravdu perfektní - do kopce šlapat podél ledovcové řeky a zahřát se chůzí a nahoře se ohřát sluníčkem. Při cestě dolů jsme šli jinou cestou a napojili se na silnici, abychom už začali stopovat. Až těsně před místem, kde jsme spali nám zastavil moc hodný pán, který jel sice opačným směrem, ale rozhodl se že nás odveze na kraj Grindelwaldu, abychom měli jednodušší stopování. Na kraj to byl docela kousek a až po cestě jsme zjistili že hodný pán je Slovák, takže jsme měli poměrně dost času trochu oprášit češtinu. Jemu to také udělalo radost. Po vysazení na okraji, nám trvalo asi 2 minuty chytit stop do Interlagen, odkud jsme chtěli jet směr Curych a pak Mnichov. V interlagen jsme museli udělat další “lowcost” nákup, protože po více než hodině neúspěšného stopování hladoví jsme potřebovali trochu dobít baterky. Po další neúspěšně hodině stopování už jsme se chtěli opravdu jen dostat pryč, z prokletého Interlagen a zanedlouho nám zastavil Turki se svým synem, že jsou na cestě do Milána, ale že nás mohou kousek svézt. Neváhali jsme a s děkováním za zastavení naskočili do auta. Na dálnici a v tunelech byly kvůli opravám zácpy a tak se Turki rozhodl pro jinou trasu, mimo dálnici po serpentýnách kolem vrcholků hor..to byla paráda! Po cestě jsme všichni obdivovali Švýcarskou přírodu a majestátní horské štíty a povídali si o našich rodných zemích a našich životech. Turki nás vysadil v údolím kde se křižovala dálnice Směr Curych s směr Itálie. Už nějakou chvíli dost pršelo a zůstali jsme na benzince bez obsluhy, schovaní na dvou metrech kde nepršelo. Téměř tu nejezdila auta a tak jsme za každým běželi od benzínky k silnici a stopovali, skákali, smáli se. Tak dlouho, že už se nám skoro smát ani nechtělo, a tma se blížila. Když jsme se rozhodli jít do deště za křižovatku, kde se připojovala vedlejší silnice, aby nám opravdu neujelo žádné auto, zastavila nám po cestě milá paní vezoucí dceru z práce. Naběhla radost a s ní i energie. Milá dvojka nás vysadila, jak jinak, na benzínce na dálnici. Tady už stopovala dvojice německých stopařů, kteří odcházeli auta a tak jsme šli až za ně na výjezd a doufali že kluci brzy chytnou stop, a následně i my. Ze Švýcarska bohužel jezdí všichni, ale VŠICHNI nacpaní až po střechu. Takže auto za autem zpomalovalo a řidiči stahovali okýnka aby ukázali že opravdu nemají místo. Už byla skoro tma a bouřka se rychle blížila, když nám zastavil Joel s Jennou, kteří sice jeli do Basileje, opačným směrem než na Curych, ale my už se chtěli hlavně dostat do Německa a pokračovat v cestě, takže jsme naskákali do auta a jelo se. Bylo to skvělé rozhodnutí, protože když nás po cestě doznala bouřka, bylo to opravdu něco. Joel skoro neviděl na cestu a na dálnici bylo tolik vody, že silnice nebyla vidět vůbec. Odvezli nás až na německou stranu Basileje, přímo na vlakové nádraží. Tak jsme mohli použít 9€ ticket a už večer se začít posouvat přes Německo směrem na Mnichov.

Z Basileje jsme využili naší 9€ tickets a jeli regionálním vlakem do Offenburgu, kde jsme od půlnoci do půl páté ráno čekali na nádraží na další vlak. Když jsme přijeli, doufali jsme, že bude alespoň otevřené nádraží a sedneme si na lavičky.. No nic, roztáhli jsme si karimatku na nástupišti a opření o budovu nádraží jsme doufali, že nás nikdo z přítomných neokrade. Aspoň už jsme po Švýcarsku konečně měli internet v mobilu, tak jsme si krátili čas projížděním socek.
První vlak byl super. Protože byl skoro prázdný, mohli jsme se roztáhnout přes čtyři sedačky a trochu se prospat. Přesněji 50 minut, do dalšího přestupu.
Na nádraží zkoušíme štěstí a snažíme se sehnat snídani za úsměv. Dostáváme tři výborný croasainty.
V dalším vlaku už jsme začali pociťovat realitu všedního dne pro normálního Němce, který jede v šest ráno do práce. Spánková deprivace nám nedala jinak, než zase usnout, tentokrát na 70 minut do dalšího přestupu. Bohužel nám nebylo přáno a vzbudila nás nerudná Němka, ať si dáme batohy dolů, že tohle je přece sitzen platz,. Posadila se vedle nás, v náručí svého psíka, na kterého celou dobu mluvila. Tou dobou už byl vlak úplně nacpaný.
Další a poslední přestup v Ulmu. Lidi jako šílení utíkají a předbíhají se ve snaze najít místo na sezení, my zmatení nevědíc, odkud nám jede další vlak přicházíme k vlaku mezi posledními. V zadních vagonech se nám podaří najít místo k sezení. Nerudní se tu zdají všichni, kterým se to nepodařilo. Jsme rádi, že sedíme, jelikož vlak jede dvě hodiny. Snažíme se pospávat, ale ve vlaku, kde není místo ani ke stání je hrozný hluk, takže se nám to moc nedaří. Okolo poledne přijíždíme konečně do Mnichova.
Nevyspalí a unavení si nacpaný Mnichov moc neužíváme. Jdeme se alespoň podívat do centra a zkusit si sehnat nějaké jídlo. Bohužel, prosit o jídlo za úsměv není tak jednoduché, když nemáte sílu se ani pořádně usmát 😅 nakonec se nám přece jen povedlo sehnat bagetu k pomazánce, která nám zbyla ze Švýcarska a potom dokonce pizzu! Jíme a v mapách hledáme spot na stopování. Ještě nejsme rozhodnutí, jestli pojedeme do ČR nebo do Rakouska. Nakonec únava a počasí zavelí a rozhodujeme se pro ČR. Ještě se cestou na stop procházíme v Anglickém parku, který se nám opravdu zalíbil.
Stopování v Německu trvalo chvilku, během pěti minut jsme seděli v autě s Markem, který nás odvezl na odpočívadlo 50 km od ČR. Bohužel na něm nebyla žádná auta a blížila se bouřka. Začínali jsme si myslet, že tu budeme přes noc. Tak blízko a tak daleko!
Jakmile jelo auto s českou poznávací značkou, začali jsme jančit. Sice nám zastavit nechtělo, ale my se nedali, viděli jsme, že je auto prázdné a tak jsme jančili ještě víc. Těsně před nájezdem se auto zastavilo a začalo couvat směrem k nám! Nemohli jsme tomu uvěřit. Pán, co vypadal jako Santa Claus nás naprosto zachránil a dokonce nás odvezl až do Plzně! Jsme doma. 🧡