(s)Ex na tripu – Letní X-Challenge 2022

Kousek před Mikulovem jsme si stopli Romču s Peťou, páreček jedoucí do Itálie, fakt jenom těsnej kousek od slovinských hranic. Cíl byl teda jasnej - aspoň půlce týmu, protože ta druhá chtěla vystoupit v Grazu, mít první checkpoint a vidět divný hodiny a rakouský Brno. Anyway, rozhodla mince (!), takže se letos potřetí jede do Itošky. Jakmile jsme překročili hranice s Österreichem, zkusili jsme splnit první denní výzvu, obdarovat naše řidiče tyčinkou, kterou jsme dostali na startu, jenže ani jeden z našich nových kamarádů neměl hlad. Situace se ovšem dramaticky změnila po několika hodinách, projíždějíce právě kol Grazu - a Romča od nás dostala kokosovou pochoutku! Jabadabadů, první výzva splněna, naschle v Itošce. -B

Tak už za vámi jede z Bovce ze Slovinska!

Výzva spojená s checkpointem na Svinjaku. Bára kopce nesnáší, ale vyhlídky miluje, takže se to v ní celou cestu dost pralo, a málem se prala i ona s Petrem, protože to místo vybral on. Po třech hodinách (který se zdály jako 50) jsme se ale vydrápali nahoru. Pro místního horala asi denní chleba, pro sportovce Petrova typu už dost výzva a zapoceníčko, a pro bramboru Bářina typu pár křečí, slziček a trochu pocitu na umření. Myslim, že limit mých fyzických sil stojí na severozápadě Slovinska - a ačkoliv je na světě (a vlastně i ve Slovinsku) spousta vyšších hor, které kamzíkolidi hbitě vybíhají, pocitová vejška kopce a práh bolesti je přece subjektivní, ne?

Jít hike na Svinjak v obřim bavlněnym triku a dvojitejch sportovních šortkách, pod kterejma jsem měla ještě trenky, byla echt paráda, obzvlášť, když jsem u toho pozorovala, jak se mi pomalu propocujou moje jediný dlouhý kalhoty, oblíbený cyklošortky a to nejvoňavější triko na spaní. Každopádně jsme kupodivu přežili a já sem teď datlim tuhle výzvu z toho měkčího a pohodlnějšího spacáku, hahah

Hned druhý den letošní X-challenge jsme se rozhodli si dát pořádně do těla a vyškrábat se na monumentální a sakra strmý Svinjak ve Slovinsku v Julských Alpách!

Výšlap ve vedru byl poměrně náročný a neulehčoval nám to ani fakt, že jsme celý den plnili výzvu, při které jsme měli vyměněné všechny věci. Takže já lezl v legínech a Bára v trenýrkách a kraťasech. Jo, i výměna spodního prádla proběhla.

Nakonec nám výstup a sestup zabral něco kolem 8 hodin. Vystoupali jsme přes 1000 výškových metrů a pokořili hranice svých fyzických možností.

Fakt, že jsem nahoru dotáhl housle, abych si tam na ně zahrál, a půllitrovou Becherovku, abychom si mohli nahoře vítězně přiťuknout panáčkama už byl jen takový náš bonus navíc k tomuto checkpointu a k výzvě Horolezec (chtěli jsme na vrcholu buskovat a rozlejvat Becherovku, ale naneštěstí jsme nahoru dorazili až ve čtyři odpoledne a to už sestupovali dolů i poslední lezci, tak jsme si zahráli aspoň pro sebe a nalili si taky aspoň sobě)

Posledním hřebíčkem do rakve pak byl absolutní nedostatek vody, času a sil, který zapříčinil to, že jsme nezdolali posledních 200 metrů lezení v rozpálené jižní stěně Svinjaku. Udělali jsme dobré rozhodnutí, že jsme se rozhodli sestoupit. Bůhví, jak by to s námi dopadlo. Hecli jsme, co se dalo a vydali jsme ze sebe maximum a posunuli své možnosti o obrovský kus dál. Taky tady veřejně děkujeme pánovi, který se s námi podělil o svoji vodu, klíčovou roli hrála každá kapka!

Víc jak 12 hodin v kuse za nás rozhodovala mince - 2 strany, zkrátka 50:50, buď a nebo, ano nebo ne. Jeli jsme tak například do italských Alp místo do Grazu, kupovali 6 piv místo 4 atd. Ve spoustě situací nám mince vlastně dost pomohla, anebo rozhodně okořenila daný zážitek, takže odteď minci všude s sebou. Takhle výzva nás, myslím si, bude provázet po celou akci.

Třetí večer jsme se ocitli v Ljublani. Potkali jsme se s týmem Třezalky na kraji města a společně si stopli auto do centra. I ve čtyřech to jde! Holky už měly zkušenosti s buskováním v Ljublani, takže jsme šli rovnou na místo, kde jsme směli být. Hrát jsme mohli od 20 do 22 h.

Vyrobili jsme si potřebné poutače na růžových papírech, kde jsme prosili o ubytování, jídlo, úsměv a v poslední řadě o peníze. Já hrál na housle, Anička na ukulele, holky zpívaly. Hráli jsme české i mezinárodní vypalovačky, tancovali jsme a usmívali se na kolemjdoucí. Spoustu z nich se zastavilo na několik písniček, lidi tleskali a někteří dokonce i zpívali.

Vydělali jsme si nakonec ve dvou týmech přes krásných 130 € za 90 minut naší performance. Myslím si, že dalších pár dní z toho vyžijeme.

Jo, jasný, řidiči nemají pít alkohol. Ale tak jedno pivo neuškodí snad nikdy ne? Samozřejmě až po tom, co motor vychladne. Dvakrát se nám tedy (zatím) povedlo pozvat řidiče na kafe s přidanou hodnotou (čti: pivo).

Výzva ovšem zněla jasně: Kafe pro řidiče. A tak jsme se jali splnit tento nelehký úkol (jo, reálně pro nás je snažší koupit řidičovi to pivo, než kafe). Nejednou kafe odmítli, že si ho koupí sami.

A tak jsme se nakonec rozhodli to kafe koupit a nikoho se na nic neptat. Prostě jsme nastoupili do auta s kafem a řidičovi (kterým byl Lars z Frankfurtu, který nás zavezl z Lublaně až do chorvatského Rovijn) jsme ho tak trochu vnutili :)) Ono osudné kafe jsme koupili ve slovinském Koperu, kde Lars na hodinku odjel nakupovat a vyřizovat telefonáty. (Tzn. že jsme si stopli jedno auto dvakrát) Kontakt samozřejmě taky máme.

Takže tak to tedy bylo s naším prvním Kafem pro řidiče. Rozhodně nebylo poslední.

Když studoval semestr v Praze na VŠE, nějak jsme se nestihli potkat. Když studoval rok v Chorvatsku, nějak jsem za nim nestihla dojet. Nicméně Ivan, můj slovenskej kamarád z E+ projektu v Madridu, kde jsme se potkali v roce 2018 (!), pár týdnů zpátky zase přidával instastory z Rijeky - a když jsme se i my vydali tímhle směrem, něco mě osvítilo a mě napadlo mu napsat. Rande bylo domluvený asi za patnáct vteřin a kromě shledání s dávným priatelom obnášelo i lekci východoslovenčiny a sprchu a občerstvení ♥

Třetí krizovej den. Dotknul se i nás. Když jste hladoví, nevyspalí a každého srdce táhne jiným směrem (aneb jeden by nejradši splnil všechny výzvy a ta druhá dostopovala do Istanbulu, kde by chytla letadlo do Reykjavíku s přestupem v Dublinu), tak je to prostě docela těžký. Tři hodinky v Rijece, kdy jsme spolu nemuseli fungovat, tak hodně bodly. Petr vydělával peníze housličkama (co dělal dalšího jsem z něj radši nemámila) a já řešila primárně hlad a potřebu nesmrdět. Hrad v Rijece byl jen pestrým zpříjemněním celého našeho odloučení❤️

Čtvrtý den se nesl ve znamení yesmana. V ranní Lublani jsme si tak museli koupit snídani a kafe. Když jsme si s holkama sedli, abychom se nasnídali, hodil jsem oko po zajímavě vypadajícím chlapíkovi v černém koženém kiltu. Ten se pohupoval do rytmu hudby znějící z nedaleké kavárny. Pronesl jsem zcela nevinně následující slova: Co kdybychom si támhle s tim týpečkem zatancovali? V tu chvíli nám to všem došlo: Yesman.

Seznámili jsme se tak s irskym punkerem a jeho kamarádem a kamarádkou. Dozvěděli jsme se, že žil asi 8 let v Praze a že se v tramvaji vždycky divil tomu když někdo volal a říkal do telefonu: no, no…no….no… a že to je vlastně zkratka pro ano, ale on to tehdy zkrátka nechápal. Taky nám hrozně moc děkoval, že do Slovinska dovážíme český pivo a že máme český holky. Jo a československej a jugoslávskej punk byl fakt ten nejlepší. Na to, jestli má pod sukní spodní prádlo jsme se ho radši neptali.

Taky nás tahle denní výzva dostala na jeden stop do Chorvatského Rovijn a pak do Rijeky, kde jsme večer buskovali, hráli a zpívali písničky na přání, tančili s kolemjdoucíma, dělali stojky, kliky a jiné streetperformance kousky. S úžasem v očích jsme pak zjistili, že máme mimo chorvatských kun a ruských rublů taky 100 $.

Dobrodošli na prvním ročníku mistrovství světa v kubistickém (bo ta sprcha byla hranata) beach pole dance, který se letos konal v chorvatském městečku Novi Vinodolski.
Tým (s)Ex na tripu (záznam z vystoupení jsme se rozhodli zveřejnit níže) se umístil na krásném 69. místě. Gratulki!

Když jsme předevčírem vyráželi z Rijeky, měla jsem fakt větší ambice, než se dostat jenom do asi 40 kilometrů vzdálenýho Noviho Vinodolskiho. Předcházelo tomu ještě dobrodrůžo, kdy nás vykopli z auta na dálnici (protože někdo si spletl Balkan a Bakar, žejo) (já ne) (viď Petře), a tak, když jsme se konečně docrcali do městečka NV, byli jsme hladoví, unavení a navíc nám bylo docela k ničemu našich pár vybuskovaných kun, protože se nesměly utrácet peníze. Nicméně jsme u pána v bistru na autobusáku dostali najíst (uměl německy stejně špatně jako já) a nabídnul nám, že Petr může přijít večer hrát. Tak jsme zůstali. Petr přišel večer hrát. Dostali jsme dvě večeře a nakonec na zahrádce toho bistra i přespali. Vyměnili si kontakt se servírkou, že jí pošleme pohled. Pozvali se a seznámili v dalším bistru. Ráno ještě snídaně a pak i oběd. Spousta koupaček v moři.
Petr to asi napíše líp do blogpostu. Ale když jsme další den odpoledne vyráželi pryč, skoro se mi nechtělo.

Stačí požádat, 14. 8. 2022

Měli jsme za sebou čtvrtou noc, den plný říkání ano, cestování a dělaní všemožných výzev.
A najednou to přišlo: únava. Naspali jsme toho doopravdy málo a naše stravování mělo od ideálu hodně daleko.

A tak jsme tu, stojíme na autobusovém obratišti přímořského městečka Novi Vinodolski v Chorvatsku. Unavení a hladoví a bez peněz (dnešní výzva je neutratit vůbec nic).

Sháníme se po nějakém jídlu. Bereme útokem první bistro, které vidíme. Snažíme se lámanou slovinštino/chorvatštino/češtinou domluvit s majitelem bistra Kod Uje. Nakonec nejvíc boduje Bářina němčina. Nabízíme výpomoc a hru na housle. Dostáváme rybu s hranolky a bílé víno. Při čekání na jídlo hraju na housle a sympatický majitel mi povídá, že můžu přijít hrát večer, že nám klidně i zaplatí. Bereme to jako výzvu a říkáme ano.

Po celém odpoledni stráveném na pláži nám opět poměrně vyhládlo, a tak hledáme další místo, kde bychom mohli dostat najíst. Nechceme pána v Kod Uje nějak vyjídat.

Najednou stojíme před bistrem Antika. Bílé ubrusy a černé ratanové židle navozují pocit luxusu. Tady nemůžeme prosit o jídlo, říkáme si prvně. Pak to ale přeci jenom jdu zkusit. Milá servírka říká, že není majitelka, a tak nám dává aspoň jablka, banán a citrón, které dnes koupila.

S vděčností v očích a zakousnuti do jablek si bereme své věci a jdeme zas o dům dál, když v tu chvíli za námi přiběhne číšník, jestli bychom si tedy nedali pizzu. Krátce stojíme jak opaření a pak sedáme ke stolu. Dostáváme lokální bílé víno (tak dobré).

K našemu stolu přichází mladý chlapík a dobrou angličtinou se představuje jako majitel bistra. Jmenuje se Valentino. Ptá se nás, jak je to možné, že cestujeme bez peněz? Proč to děláme? Říkáme mu, že chceme poznat více místní, pomoc jim, rozveselit je anebo s nimi vést smysluplné obohacující rozhovory a sdílet s nimi příběhy.

Říká, že jsme odvážní a že na něj působíme jako milí lidé, kteří znají své hodnoty. Bavíme se o smyslu peněz a Valentino se nám svěřuje, že když byl mladý, neměl ani euro na chleba. I teď, když už peníze má, tak nezapomíná na to, jaké to bylo bez nich. Vlastně se tu nemáme tak špatně, máme se jak prasata v žitě, říká. K takovému prozření došel, když prý viděl štěstí v očích afrických lidí při pohledu na kousek syrového masa.

Snědli jsme dvě naprosto výborné pizzy, vyměnili si s Valentinem kontakty a on nás pozval na další den ráno na kafe.

Na osmou jsme přišli k bistru Kod Uje. Dostali jsme limonádu a já vytáhl housle. Altánem a širým okolím se nesly první tóny písničky Hallelujah. Moje hudba se všem moc líbila. Lidé tleskali a dokonce začali nosit peníze. Sami od sebe. Celkem jsme si za večer vydělali 370 kun a asi 6 euro. Navíc jsme dostali druhou večeři a možnost přespat v altánu.

A co si z tohohle povídání odnést? Občas stačí jen požádat ty správné lidi a ptát se na ty správné věci.

Na nule!

V den bez peněz jsme se najedli zatím úplně nejlépe ze všech dní, udělali si nové kamarády a navíc dělali radost lidem hudbou v restauraci a tancováním kolem/na plážové sprše.

Zkrátka to byl fakt super užitej den a navíc, snad jako bonus, jsme si vydělali 370 chorvatských kun a 6 euro k tomu. Nejsme tedy dnes úplně na nule, ale naopak v plusu! 😅 Peníze k nám ovšem přišly samy od sebe a zcela náhodou!

Sněhulák by se v Bosně, kde bylo konkrétně v Bihaći dnešní denní maximum 36 stupňů, stavěl docela špatně. Na raftu na řece Una, kde jsme strávili třičtvrtě dne, taky příležitostí k zimním radovánkám nebyl zrovna randál. Ovšem příležitost zlámat si všechny zánártní kůstky (nebo co se mi to stalo, když jsem skočila blbě do vodopádu...) jaksi byla, a já ji využila, takže při stopu zpátky na sever na bosensko-chorvatských hranicích mi ani moc nešlo stát a na stopování se podílet aktivněji, než sedět na zemi, se zdviženým palcem podporovat Petra a zahnat bolest becherem. Jenda Becherů nás ale nakonec docela osvítil, bo jsme si vzpomněli na dnešní denní výzvu - jenže okolo jenom beton, hory a toulaví psi. Nakonec jsme se rozhodli vzít zadání za slovo a překvapit velikostí. Jabadabadů, náš sněhulák bez vidlí měřitelnej v milimetrech. Hlavně jsem při jeho stavbě mohla (musela) sedět. Random vajgl jakožto měřítko velikosti.

Spoustu míst na zemském povrchu ještě nebylo zmapováno!

Zmapováno asi ano, ale taková fotka toho řekne víc než tisíc map. Náš svět se navíc neustále mění, a proto je potřeba mapy neustále aktualizovat. I díky našemu týmu tak příště na cestách budete vědět, kde najdete pitnou vodu například ve Slovinsku nebo v Bosně. Taky si můžete prohlédnout přímo z pohodlí vašeho domova, jak to vypadá v rakouském intersparu, anebo kam zajít do muzea. Jo a v neposlední řadě se hodí vědět, kde co dobrého vaří. Tak mapování a objevování zdar!

Checkpoint, na kterej jsem čekala od prvního dne, kdy jsme okolo něj k mojí lítosti jenom profrčeli na dálnici. Konečně! Do centra jsme se teda docrcali načerno mhdčkem, ale náš budget tím neutrpěl. Bylo ale už asi 7 večer, takže primární potřeba byla zahodit zavazadla a po noci v buši u Trieste se aspoň trochu zkulturnit. V pětihvězdě nás s omluvou, že jsou plní, pomoct za pokoj nenechali, ale o dům (až pět) dál už volno měli. Sice jsme museli EIN BISCHEN BEZAHLEN, ale euráčů jsme měli pořád docela nadbytek, takže za pár minut už jsme sebou čistí plácli do měkký postele. Lovely. Večer jsme se vydali původně buskovat, nicméně bychom to nebyli my, abychom neskončili s nějakym cizím interpretem. I přes zásah místních cajtů z toho nakonec byl docela příjemnej jam. Ráno, po noci na nejměkčí posteli na světě, jsme se vypravili po 63728194 schodech (nechtělo se nám platit 2 eura za výtah žejo) ZUM UHRTURM. Věž krásná, hodinová ručička fakt delší, než minutová, výhled taky paráda, dali jsme si tam uměleckou chvilku, vyměnili obrázek za bublifuk, a teď už tradá dom. Teda ještě s jednou drobnější zastávkou na jižní Moravě. Piva bylo dost. Tak čau!

Zůstávat v bosenském Bihaći jsme původně vůbec neplánovali, ale tak víme, jak je to s těmi plány během X-challenge. Spíš nejsou, než že by nějaké byly.
Při ranní návštěvě kavárny jsme potkali Bosňany, kteří žijí a pracují v Praze, takže naší češtině od vedlejšího stolku velmi dobře rozuměli. Během našeho krátkého rozhovoru jsme si tedy nejen vyměnili kontakty, ale také jsme dostali tip na rafting na řece Una. Znělo to tak dobře, že jsme se zkrátka museli zařídit tak, abychom na ty rafty jeli.

V místní kavárně jsme dostali kontakt na společnost, která rafting na Uně provozuje. Komunikace s nimi po FB ale nebyla zrovna nejlepší. Zároveň jsme věděli, že zadarmo to takhle asi úplně nepůjde. Pro jednoho přibližně 45€. Plán byl tedy jasný - jít vydělat nějaký prachy! Po asi půl hodince buskování přišla série mohutných slejváků, schovali jsme se tedy v další kavárně, dostali zadarmo zmrzlinu a wifi a měli jsme se dobře. Pořád jsme ale neměli dohodnutý ty rafty.

Když se počasí umoudřilo, vytasili jsme na hlavní třídě naší ověřenou techniku vydělávání peněz. Lidi byli štědří a chválili mi moje hraní na housle. Jedné paní se dokonce líbilo tak moc, že jsem jí zahrál písničku na přání - The river flows in you. Je to rodačka z Bihaće, ale jinak žije různě po světě a teď tu byla jen na prázdninách. Nicméně řeč byla o Řece, která v tobě teče, a tak jsem se rovnou zeptal na rafty.

Pravděpodobnost, že bude znát někoho s rafty byla dost malá, ale ne nulová! No a světe div se, v zápětí volala svému dlouholetému kamarádovi Hadimu a domluvila nám na další den rafting. Dostali jsme kontakt. Už jsme jen vyměnili drobné za papírovky v tamní sazce a šli jsme se ubytovat. A tak jsme zůstali v Bihaći neplánovaně prakticky o dva dny déle.

Večer jsme zašli na koncert do centra a ten rafting další den byl naprosto boží!

Na našich cestách jsme potkali mnoho milých lidí se srdcem na správném místě. Na spoustu z nich máme i uložený kontakt pro budoucí dny. Ať už jde o řidiče Adráže ze slovinských hor, slovinskou zpěvačku Niku Zorjan, bosenskou zpěvačku Aldinu, anebo o Hadiho, nejlepšího bosenskýho fotra se super synama, kteří každý den jezdí na řece Una s rafty. A takovýchto úžasných lidí je mnohem mnohem víc.
Zkrátka a dobře, všechna ta setkání udělala naše putování bohatší, zajímavější, šťastnější a zábavnější. Prostě bez nich by to nebylo ono.

I na nás přišla potřeba si na cestách trochu vyprat a vyžehlit. No a jak jinak než sportovně ve stylu extreme ironingu.

Rambo výzva je jedna z těch, které formují nejen tělo a udržují tě na cestách v kondici, ale hlavně výzva, která buduje vůli a návyky. Když totiž jeden den vynecháš, do dalšího dne si to přeneseš rovnou dvojnásobek. Nemluvě o tom, že každý den je o trochu těžší než ten předchozí. Rozhodně jsem se u plnění téhle výzvy neflákal. Jo a klikovat se dá fakt kdekoliv a kdykoliv…už nikdy žádné výmluvy!

Za co můžeš vyměnit citron? Třeba za redbull. Redbull pak za tužku, tužku za nový zapalovač a ten pak za magnetku města Bihać. Barterování nezná hranic!

Náš Obrázkový deník vypráví příběh našeho putování po Evropě hezky den po dni. Je to malá knížka, kde obrázky mluví za tisíce slov.

Tohle asi vezmu trochu zeširoka. Kartičky Smysluplných rozhovorů dokonce doopravdy máme, i ten záměr je vzít tady byl, jen jaksi zůstaly v Kobylí Hlavě... Ale když jedete deset dní po Evropě s někým, s kým se sice vaše životní cesty rozešly, nicméně cestu na Balkán máte pořád stejnou, je to hodně zajímavá a intenzivní zkušenost.
Ačkoliv jsme si nikdy vyloženě neřekli, že teď a tady vlítnem na nějakej smysluplnej rozhovor, momentů, kdy se konverzace stočila na vážnější téma, než kde budeme spát / smrdíme kámo / mam hlad / tyvole co s těma penězma budem dělat, bylo docela dost.
První poznatek, kterej o nich mám, je specifičnost momentů, kdy přicházely. Většinou alespoň jeden z nás nebyl psychicky úplně na svým maximu - respektive já jsem byla třeba hodně na minimu, když jsem se dovlekla pod Svinjak a viděla jsem, co mě teprv čeká. Nesnášim kopce. Krátkej okamžik nenávisti i k Petrovi, kterej sem mermomocí musel, ač tohle všechno moc dobře ví.
S tím se pojí i druhej poznatek - určitá retrospektiva, související s diskuzí o problému. Vnímám u nás u obou, že od tý doby, co jsme se rozešli, se nebojíme vytáhnout věci, co nám na chování toho druhýho vadily, ale když jsme ještě spolu byli, nechtěli jsme (nebo se báli?) to řešit.
Tahle forma vzájemný reflexe přišla na pořad dne za celou akci několikrát a překvapivě se neobešla bez emocí - rok a půl spolu neni úplně zanedbatelná doba, toho druhýho poznáte a on pozná vás, a taky některý věci třeba víte, ale slyšet je od někoho dalšího je zase jiný, pak s tim člověkem taky máte spoustu vzpomínek, a zároveň si právě vytváříte vzpomínky další, a najednou, ani nevíte jak, z vás ty slova a pocity padaj a padaj a je to hustý.
Myslim, že jsme se oba dozvěděli zas něco novýho o tom druhym. Že nám to pomohlo. A že se máme pořád rádi.