Yes Women – Letní X-Challenge 2022

Nečekaly jsme, že jako první nám zastaví pán na vozíčku, dřív sám vášnivý stopař. Vyprávěl, jak si jednou stopnul plachetnici z Anglie. Domču trochu poslintal jeho velký pes, který jel v kufru. Na cestu nás vybavil vydatnou sváčou. Byl to týpeček. ❤️

Anicka byla Domca a Domca byla Anicka. Nikdo nás nepoznal.

Berlín byla docela bojovka. Měli jsme skvěle našlápnuto se přímo z Česka dostat do Berlína na sjezdu pod horou Říp, ale jelikož jsme nezkušený stopařky, sedly jsme hned do prvního auta, co zastavilo. Starší pár nás odvezl k Teplicím, čímž jsme se poměrně úspěšně odpojily z dálnice. Asi osmý stop nás dovezl k odpočívadlu u Drážďan, kde už nám nikdo nechtěl zastavit. Navázali jsme ale kontakt s jedním třicetiletým kamioňákem, který nám nabídl přespat u něj v kamionu, čehož jsme po chvíli váhání využily a určitě rozhodnutí nelitujeme. Ve 4:30 jsme vyjížděly z odpočívadla, po cestě jsme s pánem Tomym zastavily, aby mohl vyložit zásilku. Potom už nás hodil na blízký sjezd na Berlín, kde nás nabraly dvě paní a hurá jsme v Berlíně.

Na severu Německa všichni tvrdili, že netančí a žádný lidový tanec nemají. My jsme to ovšem nevzdaly. První klučina nám řekl, že národní hudba jsou Rammsteini, další nám nedokázali ukázat Schuhplattler, který vypadá asi jako verbuňk a na pivních slavnostech ve Flensburgu nás Ben naučil Vinavalca, ale později jsme zjistily, že je to spíš z Rakouska. 💃 Ovšem na slavnostech jsme si pořádně zatepaly na německé hity! 🕺

Z Berlína vedla naše cesta do Lübecku. V Berlíně na benzínce jsme se potkaly s jedním z týmů, kteří si stejně jako my optimisticky vytvořili ceduli s nápisem Hamburg. Nechali jsme je odstopovat z místa jako první. Poté co je úspěšně nabralo jedno auto jsme zastoupily jejich místo čekaly na štestí i my. Zastavila nám milá paní s copánkama po celé hlavě, která nás přiblížila k benzínce. Za jízdu jsme jí nabídly aspoň hroznový cukr. Slabý, ale aspoň něco. Na benzínce nás přiblížila o kousek další slečna. V téhle fázi už jsme byly trochu unavený, takže jsme se rozhodly změnit plány a jet s pánem ze Švédska k trajektu do Rostocku. Dost mimo, ale nám to vlastně ani nevadilo. Dojely jsme s ním přímo k trajektu. Tady jsme se setkaly se skupinkou milých Čechů, kteří zrovna taky čekali na trajekt do Norska. Hnedka jak jsme jim o našem tripu začaly vyprávět, dali nám spoustu jídla jako bagety, tyčinky, ovoce a nějaký polívky v pytlíku. Dokonce nám nabídli, že se s něma můžeme do Norska svézt tam i zpět, ale návrat měli naplánovaný až 21., což by znamenalo, že nestihneme závěrečný fesťák, takže jsme to s těžkým srdcem radši odmítly. Cestu z industrialního přístavu nám zajistil tatínek, který čekal na svoji dceru, která se právě vracela z Norska. Hodil nás na vlak a doporučil nám část Rostocku, kde to prý žije a kde můžeme spát na pláži. Měl pravdu. Ještě večer jsme dojely k ruskýmu kolu, osvíceným pouťovým podnikům a lodím, ze kterých hrála hudba. Večer zakončil ohňostroj (důvod neznáme) a spánek na pláži. Ráno jsme se skočily do ledové vody poprvé vykoupat a pak už jsme se poklidně přesnuly s naší měsíční německou jízdenkou za 9e vlakem do Lübecku. Pozn. Němci se na veřejných plážích koupou zásadně nazí a pláže navštevujou hlavně v 5 ráno, v 8 už je prázdno.

Naše cesta z Lübecku do Århusu vedla přes mezizastávku ve Flensburgu. Jelikož jsme si koupily měsíční jízdenku po Německu za 9e a chtěly jsme si trochu odpočnout, rozhodly jsme se alespoň k hranicím s Dánskem dostat vlakem. Nebylo nám ovšem přáno a vlak po cestě do pohraničního Flensburgu musel někde v okolí Kielu zastavit, jelikož někde u trati vypukl požár. Vlak nás všechny vyhodil v malé vesnici, kde jsme neměly energii stopovat, jelikož bychom se musely náročně vymotávat na některou z hlavních silnic, tudíž jsme raději zvolily variantu vyčkat na další náhradní spoj. V mezičase jsme se daly do řeči s jedním mladým klukem a snažily se splnit daily challange týkající se tradičních tanců a hudby. Chlapec bohužel tvrdil, že Němci na severu netační a že za tradiční hudbu považuje Rammsteiny. Po hodině čekání se nám skutečně podařilo opět nasednout na vlak a s přestupem v Kielu dorazit do Flensburgu. Tady začala zábavnější část naší cesty. Nakoupily jsme si jídlo na další den a už po cestě jsme slyšely v dálce hudbu, což nás pochopitelně zaujalo. Pár, co šel okolo, nám řekl, že dneska se koná pivní festival s názvem Flensfestival (asi), který je ve městě jen jednou ročně. U vstupu jsme zjistily, že je potřeba si zakoupit lístky za 15e na osobu, který jsme pochopitelně neměly (ty lístky, peníze ještě máme!). Ve chvíli, kdy jsme si je šly koupit do dodávky přistavené u vstupu, okolo nás prošla skupinka a jeden kluk nám nabídl 2 lístky zdarma, prý je někde dostal. Každá jsme si teda nechala vrátit 15e a rády jsme přijaly free lístky. Pána v dodávce jsme ještě ukecaly, že si u něj necháme batohy a šlo se. S klukem jsme se seznámily, jmenuje se Ben, a šly jsme ho rovnou pochopitelně pozvat na pívo. Na fesťáku se platilo ale pouze žetonama, takže jsme si je ještě musely skočit do jednoho stanu vyměnit peníze za žetony. V rámci naši denní challange nás Ben ještě naučil (podle něj) typický tanec pro Německo. No byl to valčík, ale kdo by mu to počítal. Prý tomu říkají Venavalca. Hlavním intepretem byla kapela jejíž headliner měl flitrovaný stříbný overal a zpíval prý typický německý šlágr. Bylo to ale fakt dobrý. Na festivalu jsme se ještě seznámily s fotbalistou Danielem a jeho kamarády, kteří nás pozvali na pivo. No potom už jsme ale bohužel musely běžet pro batohy, protože pán v dodávce potřeboval odjet. I když se může zdát, že náš večer skončil, tak nene. Spaní jsme se snažily domluvit přes cauchsurfing. Odpověděl nám chlapec jménem Birk, který nás prý nemůže bohužel ubytovat u něj doma, protože je mimo město, nicméně můžeme použít k přespání jeho zahradu, která je hned vedle domu. Zahrada bude ale prý zamčená, takže máme přeskočit plot a na případné poznámky sousedů odpovědět, že je pozdravuje Birk. Vloupačka na zahradu byla úspěšná, měl tam dokonce elektřinu a vodu, takže vyloženě luxus. Večer jsme si potom už jenom zaklikovaly a šly spát. Ráno jsme se s naší jízdenkou ještě busem dopravily na hranice s Dánskem, kde se nám podařilo chytit stop až do Århusu, což bylo hodně přijemný. Svezl nás mladej pár (Barbara a Julian), kterej zrovna mířil na trajekt do Norska. Jelikož jim trajekt jel až později, rozhodli se, že si město projdou s náma a dál pojedou až potom. Jako první jsme navštívili nádhernou rooftop vyhlídku na vrchu obchodního domu. Tady na nás vyložené dýchlo Dánsko. Dřevěný kontrukce, kytky, všechno čistý a stylový. No a potom jsme společně šli na typický Århus street food, což bylo zároveň místo našeho checkpointu. Tady jsme se dokonce na chvíly potkaly s jedním z týmů. Toť Århus, pokračování příště.

Tahle denní challange s názvem Yes Man nám trochu pomohla zbavit se ostychu. Celý den jsme říkaly yes na drobnosti, ale asi nejzajímavější byly dva momenty. Po cestě z dánského Århusu jsme si, jak jsme později zjistily, stoply charitu. Očividně jsme vypadaly fakt špatně, takže nám pak paní při výstupu dala 100 dánských korun a nám nezbylo než to přijmout a říct yes. Hned následující stop byla starší paní (Laila), která jela zrovna domů se svojí maminkou. Po cestě, když jsme ji popsaly náš příběh a smysl xchallange, nám nabídla, že pokud nám to moc nenaruší plány, tak bychom u nich doma mohly přespat. A nám opět nezbývalo než říct yes. Tohle yes bylo nejlepším rozhodnutím, které jsme zatím udělaly. Poznaly jsme typickou dánskou kulturu se vším všudy. Během tohoto pobytu byla naší oblíbenou větou věta I have to say yes. Řekly jsme YES na barbeque, na panáka bramborové pálenky, které říkají šnaps, na kafe se šnapsem, na domácí švestky, na sprchu a postel, na snídani, na hraní na kytaru a zkrátka na mnoho dalšího. Na tenhle zážitek rozhodně nikdy nezapomeneme. Takže Yes Man za nás TOP.

Dneska jsme byly zkrátka na nule. Z předchozích dnů nám nicméně zůstal dostatek jídla, takže nám příliš nedělalo problém za jídlo nic neutratit. Odpustily jsme si akorát jednou čůrání na placených záchodech. Lidi, kteří nám zastavili nám zároveň chtěli dát víc jídla, takže jsme od jednoho mladého kamioňáka dostaly balení jahod a ostružin a jeden tatínek se synem nás v mekáči pozvali na burger.

Checkpoint v Leuvenu v Belgii přinesl víc, než jsme čekaly. Podařilo se nám setkat s kamarádem Yannickem, kterému jedna z nás letos na škole dělala buddyho v rámci buddy programu od ESN. Yannick nás zavedl na večeři do typického belgického fastfoodu (top), zašli jsme společně na belgické pivo a na závěr si dali večerní snack v podobě zmrzky.

Bylo pro nás náročné se vymotat z Århusu. Po 45 minutách stopování nám zastavil kluk, který měl původně opačnou cestu, ale jak nás uviděl, tak to otočil a zastavil nám. Zavezl nás na lepší místo, odkud jsme si asi do 3 minut stoply pána, který má předky na Mauriciu a učí politické vědy. Na naší další stopzastávce kvůli nám rovnou vznikla celá kolona, ale ne jen tak obyčejných aut. Zastavil nám youtube guyy, vystoupil s kamerou v ruce a řekl, že nás moc rádi svezou. Posadil nás do jednoho ze zářivě zelených aut. Od řidičky Dity jsme se poté dozvěděly, že jsou charita, natáčí na youtube a dělají radost lidem tím, že je vozí v neobvyklých autech. Než nás vysadila, dala nám 100 dánských korun a my musely říct yes. Asi už jsme vypadaly homeless. Poslední stop byl strop. Zastavila nám milá paní Laila s maminkou. Během rozhovoru nás pozvala k sobě domů a my musely říct ano. Přijely jsme do krásného domku v malé vesnici Nustrup, kde nás Laila ještě seznámila se svým manželem Prebenem. Daly jsme si konečně sprchu a pořádné jídlo v podobě barbecue. Povídaly jsme si až do noci. Měly jsme tzv. hygge. Vyprávěly nám o jejich cestách na motorce, zazpívali jsme si, ochutnávali slivovici a aquavit v kafi. Ráno nás zavezli k exitu na dálnici a s těžkým srdcem jsme se rozloučili. Do Giethoornu jsme se dostlali za 5 stopů. Asi 250 km nás svezl tatínek se synem, kteří jeli z dovolené v Dánsku a pozvali nás na cheesburger. Dál potom truck driver, ano i v neděli, protože kamiony s ovocem mohou jezdit i v neděli, od kterého jsme dostaly výborné jahody. Potom nás vzal Kryštof, co jel z fesťáku. Nakonec nás svezl pán z Polska, který nám nejdřív nerozuměl a pak, když jsme díky navigaci zjistili, že si rozumíme v našich rodných jazycích, tak se rozpovídal. Dokonce si kvůli nám udělal zajížďku a dovezl nás až do Giethoornu, prej mu češi mnohokrát pomohli, tak to chtěl oplatit. V cílové destinaci jsme to zakempily u fotbalového hřiště a přidaly se k nám ještě 2 týmy. Loď se nám bohužel stopnout nepodařilo, ale ráno jsme se prošly kolem kanálů a jely dál.

Rozesmát 10 lidí v Amstru byla celkem sranda. S naší kamarádkou Sárou, která nás ubytovala, jsme se vydaly do města. V hospodě jsme se seznámily se Samem a Jamesem a poté se k nám přidali další Samovi kamarádi. Všichni jsme pak šli na 5D porn, u kterého rozhodně nikdo nezůstal vlažný. :D

Nasbírat 10 udržitelných kontaktů se nám ze začátku zdálo jako opravdu hodně, ale postupem času jsme pochopily, že to tak těžké nebude. Lidi, se kterými jsme se setkávaly byli často z našich cest nadšení a většinou chtěli, abychom jim daly alespoň vědět, že se nám podařilo dostat do následující destinace. Můžu pouze konstatovat, že tito lidé o našem pohybu věděli mnohdy dřív než vlastní rodiče, kteří netrpělivě čekali, až jim alespoň pošleme zprávu ŽIJU, všechno dobrý. Jinými slovy, setkaly jsme se spoustou skvělých lidí, na které jen tak nezapomeneme. Níže přikládáme skromný výčet některých z nich.

Tomy Macher - kamioňák, cca 35 let, Německo
Laila a Preben - takoví naši druzí rodiče v Dánsku
Sára Zimmermannová - Česka studující v Amstru
James Ablitt - manažer coffee shopu v Amstru, velmi bri ish guy
Aleksandar Topalov - kaminoňák ze Srbska
Sjouke Elzinga - farmář a tatínek z Holandska
Jasper Kok - mladej kluk z Holandska, pracující v domově důchodců
Koen Vernimmen - náš stop do Leuvenu, na úrovni
Julian a Barbara - mladej pár z Německa, strávili jsme spolu celý den v Århusu
Groet Floris - žurnalista, doporučil nám pár dutch filmů, vedli jsme duchaplný rozhovory
Birk - chlapec z cauchsurfingu, nabídl nám k přespání jeho zahradu, Flensburg
Gilles - další chlapec z cauchsurfingu, povoláním prokurátor, Leuven
Petra Ljutic - grafička a fotografka z Chorvatska, seznámení v Belgii u Gillese doma
Stefan - a další chlapec z cauchsurfing, povídali jsme si do 2 do rána, Nürnberg
Daniel - pivní festival ve Flansburgu, pozvání na pivo

A tak dál...

Z Giethoornu jsme zamířily do Amsterdamu. Vzal nás klučina v montérkách, co jezdí na motorce, má svůj vlastní business už ve 23 a šetří na bydlení. Jsme v půlce výletu a začíná působit únava a hlad. Už asi 40x jsme vysvětlovaly, kam cestujeme, proč stopujeme a co to je x challange. Už se nám nechce mluvit o nás a spíš vyzvídáme příběhy ostatních lidí. Občas nám někteří zastaví a zavezou kam potřebujeme, i když mají cestu jinam. Zjišťujeme, že je pro nás těžké přijímat od lidí tolik dobrých skutků a chceme to jednou všechno vrátit zase někomu jinému.
Po 28 stopech, kdy jsme měly jen samé dobré zkušenosti, jsme se v autě poprvé cítily nepříjemně. Naštěstí to byl asi jen kulturní šok. Nic se nám nestalo, v pořádku jsme vystoupily na benzince a otevřely jsme si pivo. Aniž bychom stopovali, zastavili nám dva lidé, jestli nechceme svézt. První paní jela jiným směrem, tak jsme ji musely odmítnout. Druhý byl dvacetiletý Jasper, co si kvůli nám i trochu zajel. Říkal, že míří do práce. Staral se o lidi v domově důchodců. Během hodiny se v nás vystřídalo milion emocí - strach, předsudky, úleva, radost, štěstí, (zamilovanost?).
Po téhle emocionální bouři nás konečně přivítal Amsterdam, pomyslný cíl naší cesty. Prošly jsme město a sedly si na okraj kanálu. Vytáhly jsme chleba a krůtí s vejci, co ještě Anička našla v batohu. Výborná chálka. Kamarádka Sarah, co v Amstru bydlí, nás uvytovala a po sprše na nás čekal vír velkoměsta. V hospodě jsme se seznámily s manažerem coffeeshopu Jamesem a se Samem. Oba byli z Anglie, ale poznali se ten den, když si šel Sam koupit hulení. Po pár pivech - jedno v přepočtu za 112 Kč - nás Sarah vzala na na 5D porn. Na konci čekalo i překvapení. Po tomhle nepopsatelném zážitku jsme si prošly Red district a zakempili to v baru. James ubalil. Zašly jsme na výtečnou pizzu a jely uberem k Sarah.
Budíček po tomhle náročném večeru zazvonil až v 10:00. Bylo náročné se vymotat z města, ale po dvou hodinách bloudění nás konečně vezl stop směrem k Belgii. S řidičem Groetem Florisem jsme kecaly o tiktoku, zprávách, psaní a navzájem jsme si doporučili filmy - Pelíšky a Submission. Dál nás svezl typeček mega dobře až do Belgie. Poslední stop byl až do Lovaňe k nádraží. Pán byl místní, tak nám po cestě povídal o městě a vysvětlil nám, co je cantus. Řidiče jsme pozvaly, ať se k nám večer přidá na pivko, buhužel nemohl. V Lovani nás zachránil Gilles z couchsurfingu. Po sprše jsme vyrazily do města a potkaly se s kamarádem Yannickem. Doporučil nám belgické chálky a píva. Lovaň byla nádherná!

Klikování. Tak to byl boj. Občas jsme na to zapomněly, občas jsme jich dělaly fakt hodně, ale je to tam. Naklikovaly jsme si na rok dopředu.