Tour de pub – Letní X-Challenge 2023

Vřele doporučujeme stopování z Amsterdamu, kousek za ním je velká čerpací stanice, kde má člověk šanci dostat se stopem klidně rovnou do Belgie či Francie. Pokud mu tedy zrovna nezastaví někdo, kdo jede jen o 20km dál a nabízí odvoz na mnohem menší, zapadlou čerpací stanici. A co my na to? Jako správní YES mani jsme zamáčkli slzu v oku a s díky využili této skutečně nevýhodné příležitosti. Jak se říká, na dobré věci se vyplatí si počkat. Tak čekáme!

Výzva zněla jasně, najít jednu ze zapadlých uliček Amsterdamu. V době moderních technologií žádný problém, říkáte si. My si to také říkali, když jsme se však po necelé hodině bloudění ocitli zase na začátku a navigace snad po osmnácté změnila směr, nezbývalo, než se zeptat na radu místních. S úsměvem na tváři jsme se tak nakonec ocitli na oné vytoužené ulici, pořídili fotku a vydali se hledat místo k přespání. Což byla, vzhledem k lokalitě, snad ještě větší výzva.

První setkání ve vlaku do Prahy, první stop den před startem v Pardubicích, protože přece nejsme suchaři a hecnem to stopem rovnou do Prahy, žejo. Dorazili jsme akorát na konec before party a už tehdá nám bylo jasné, že nás čeká príma deset dní. Ač se známe teprve krátce, rychle jsme se oťukali a otevřeli ožehavá témata prvních lásek, smyslu života a tetování nebo třeba porovnali žebříčky hodnot. Kdo ví, o čem si budem povídat den desátý.

Navzdory příkoří způsobenému denní výzvou Yes man jsme se dostali do Belgického města Bruggy. Výzvu potápět se se žraloky jsme vyměnili za nudné obdivování zdejších památek a noční stop směrem na Francii.

Každému stopaři je známo, že není nad benzínkové bagety. A chutnají ještě líp, když vás na ně pozve sympatický řidič!

Náš den začal v 1:23 slovy: "Martine, prší! ... A dnes ti to sluší." Na poezii pak nebyl až do svítání ani čas, ani nálada. Když jsme se v poledních hodinách zahřáli, usušili a začali brát denní výzvu vážně, přišel čas na tichou domácnost a sem tam nějaký ten rým. Zaznělo například: "Nevezmem ten stop, aniž by byl top." Stalo se. A tak jsme přesně tam, kde jsme chtěli být.

My si včera ověřili, že je to skutečně tak, jak se říká. Po krušné noci jsme byli nuceni stáhnout do rozpočtu a posunout se vlakem. Dopoledne provázela zima, hlad, ztráta vybavení a my se ocitli ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Když nám však na benzínové pumpě nedaleko Francouzských hranic zastavil sympaťák Henk, vše se v dobré obrátilo. Čtyřhodinová cesta nám s ním utíkala jedna báseň, pozval nás na oběd, pěkně jsme si popovídali, usušili jsme mokré vybavení a vyměnili si kontakty. Společnost při čekání na další stop nám dělal řidič kamionu z Irska, než nás po pár hodinách odvezli zase o kus dál.

Zdá se, že rozdat na cestách deset úsměvů není pro stopaře žádný problém. Už když stojíte se zdviženým palcem, kusem kartonu a úsměvem na tváři u benzínové pumpy, lidé mají tendenci úsměv vám opětovat. Kromě těchto malých radostí se to někdy povede i jinak, a tady je jeden případ za všechny. Pořádný úsměv na tváři jsme vykouzlili dvěma Čechům na cestě do Německa. Při zmínce o výzvě, kterou jsme hodlali splnit v Hannoverském muzeu - stát se živým exponátem, počkat než si nás někdo vyfotí a vyžádat si od něj fotografii - se jeden z mladíků rozesmál a pojmenoval naši budoucí inscenaci Truhlář a lingvistka. "A aby si to lidi fotili, bude to Truhlář a lingvistka nahoře bez!," dodali jsme my. Odpovědí nám byla salva smíchu. Hannoverem jsme nakonec jen projížděli, ale nad názvem tohoto sousoší se pousmívame dodnes.

Pátý den naší cesty jsme se zcela bez přípravy vydali zdolat Švýcarský Barrhorn. Překvapeni z absence zdravotního pojištění a připojení k internetu jsme byli po překročení hranic ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Když nám však zastavilo první auto a řidič nám krom hotspotu zprostředkoval i večeři, plni optimismu jsme se vydali směr Matterhorn. Nebýt sympatického mladého páru ze Slovenska, jistě bychom nedosáhli vrcholu ještě oné noci. Nejen, že nás zavezli pod Barrhorn, ale ambiciózně se ho s námi rozhodli vyšlápnout. Nažhavili jsme svítilny v telefonech a po necelých dvou hodinách se kochali výhledem... Teda.. kochali bychom se, nebýt zrovna půlnoc a zatažená obloha. Po tomto sbližujícím zážitku si nás nechali doma i přes noc, královsky nás pohostili, vybavili na další cesty a odvezli na nejlepší možnou pumpu. Tým Tour de pub je nyní vyspán, vysprchován, najezen a připraven na další dobrodružství!

CO NEMÁM, NEPOTŘEBUJI

Tak zní heslo, kterým je nutno se řídit, pokud, podobně jako my, narazíte na jeden nebo více z následujícího výčtu událostí:

1. Ztracená čelovka.
2. Nabíječka zapomenutá ve vlaku.
3. Plesnivý ešus, protože jste ho po jídle schovali nemytý do krosny a vytáhli o pět dní později.
4. Plesnivá bunda, protože jste ji schovali do nemytého ešusu a společně s ním ji vytáhli o pět dní později.
5. Mikina a triko zapomenuté na zastávce, kde jste si cestou na benzinu balili konečně suchý spacák.
6. Absence spodního prádla, které se sušilo na krosně do té doby, než záhadně beze stopy zmizelo.
7. Fixy, protože jste se naivně domnívali, že ty použité z minulého roku vystačí i na letos. Nevystačily.

My se tímto heslem řídíme - a je nám fajn.

Vyrazit stopem do světa je jedna velká neznámá. A vyrazit tam s člověkem, kterého jsme předtím nikdy neviděli, je ještě o kousek větší vzrůšo. Tým Tour de pub tomu tak měl. Žádné velké online seznamování tomu offline nepředcházelo. Pár stručných zpráv a několik fotek, ať se na tom nádraží vůbec poznáme. Netrvalo dlouho a stali jsme se jeden na druhém závislí. Já kvůli pocitu bezpečí, on pro jazykovou bariéru. Člověk ztratí podstatnou část svého soukromí, má-li s někým tímto stylem cestovat. Když to vezmu kolem a kolem, tak jediný čas, kdy nejsme spolu, je ten na toaletě. A ani toho není moc, když "v tom Německu se nedá zadarmo ani vysrat!" ... a my jedeme low cost, žejo. Nyní mohu slavnostně prohlásit, že po téměř 150 společných hodinách ještě nepřišla ponorka, a i přes občasné nedorozumění doufám a věřím, že nám krom zkušeností a zážitků tahle akce přinese i jedno pevné přátelství.

Nejsilnější zážitek pátého dne naší cesty byl bezpochyby výstup na vrchol Barrhorn. Černé lesy kam jen oko dohlédne a stejně tak černá mračna nad nimi. Konečně jsme dostali šanci naplno projevit umělecký um ve skutečně inspirativním prostředí. Přikládáme výsledek našeho snažení, krása až oči přecházejí, no posuďte sami.

Oko za oko, zub za zub. Já ti dám kůži z mamuta, ty mně semínka rostlin. Takhle to fungovalo kdysi, a v teorii by mělo i dnes, ale výměnný obchod je ne vždy oboustranně výhodný. Nám se podařilo vyměnit nocleh, denní příděl potravy, příjemnou společnost, komentovanou prohlídku města a sprchu za dřevěný přívěsek s logem x-challenge a názvem našeho týmu. Ale zase byl eco bio raw homemade, a to se dneska počítá, ne?

Těch soutěžních deset dní na cestách uteče jako voda. Píše se šestý den a tým Tour de pub má na kontě nepočítaně zážitků, jednu probdělou noc na dětském hřišti v dešti, dvě noci strávené v trávě u dálnice, jednu v pohodlí cizího domova a jednu noc strávenou v dálničním nadchodu. A ač se to zdá jako bychom vyjeli teprve včera, protože je stále co dělat a čas rychle utíká, když se člověk dobře baví, někdy se to při čekání na toho pravého řidiče protivně vleče. My se v takových chvílích uchylujeme k dlouhému povídání o rozličných tématech, brnkání na ukulele a zpěvu, hraní karet, vytuňování nápisů na kartonech, psaní příspěvků, typovací hře pracovně příhodně nazvané "Ten nám určitě zastaví!," plnění výzev nebo ujídání ze skromných zásob - pokud zrovna nějaké máme. Taky se stíháme kochat krajinou a sledovat vývoj cen pohonných hmot napříč Evropou.

Řekla bych, že jedna z nejdůležitějších vlastností při stopování je trpělivost. Je třeba se jí obrnit ještě před startem, aby si člověk cestování autostopem po prvních několika odmítnutích neznechutil. V horku, zimě, na dešti nebo na přímém slunci. Ať už stojíte s cedulí na výjezdu z benzínové pumpy nebo se zdviženým palcem u pangejtu, podmínky nemusí být vždy ideální. V takovém případě člověk snadno ztrácí hlavu a touha posunout se dál a opustit ono proklaté místo mu zastře mysl. V knize Tomáše Zibury Prázdniny v Evropě jsem četla myšlenku, pod kterou bych se nebála podepsat. V podstatě se jedná o to, že stopař čeká na chybu v systému. Na jednoho odvážlivce z davu, který se nebude bát, nebo bude dokonce potěšen, že může vzít do svého auta dva neznámé pasažéry - konkrétně pár dní nemyté pobudy, kteří posedávají s krosnami na patníku. Sdílela jsem tuhle myšlenku s parťákem a čas od času si ji připomeneme, když to zrovna nejde tak, jak bychom chtěli. O to vděčnější jsme pak každému řidiči, který nabídne pomocnou ruku a snažíme se mu být příjemnou společností na jeho cestě.

Benzinka v Lichtenštejnsku; příjezd Po - 14.8. - 19:48, odjezd Út - 15.8. - 8:22

Napětí roste, dav šílí a porotci tají dech. I takhle může vypadat palcový souboj ... alespoň myslím. Ten náš k tomu měl rozhodně daleko. U nás ho provázely spíš kluzké zpocené ruce a dohady o pravidlech. Dlouhé čekání na odvoz z Lichtenštejnska jsme si zkrátili několika hrami malé páky, kterou Martin bezkonkurenčně vyhrál s výsledným skóre 12:8. Nezbývá než říct "sláva vítězům, čest poraženým," a doufat, že jeho vymakaný palec se osvědčí i při stopování.

Dnes jsme při dlouhém čekání na benzince v Rakousku byli pohoštěni kávou, kterou pro nás v hrnci uvařil sympatický Bělorus Jan. Dva šálky silného espressa a darované sušenky výtečně zastaly snídani. Tuhle pohostinnost jsme se rozhodli oplatit jednomu z řidičů ještě téhož dne a pozvali na kávu jednoho z řidičů, když nás s sebou svezl cestou z práce.

Nechat se z patové situace vysvobodit fištrónem umělé inteligence? Taková denní výzva nám dnes bodla! Né, že by nás spasila kdovíjakým řešením, ale přece jsme se s jejím tipem hnuli o kus dál. Doporučila nám, mimo jiné, zaujmout řidiče nápaditým zpracováním plakátu. Na kreativní tvoření nebyl bohužel ani prostor na papíře, ani náplň ve fixu, sáhli jsme tedy po alternativním řešení a vybudovali atraktivní zátiší s vlasteneckým nádechem. A zafungovalo to na jedničku, už o necelé čtyři hodiny později jsme se vezli.

Možná vám neuniklo, že před nedávnem postihly Slovinsko ničivé povodně. V rámci small talků s řidiči jsme tohle téma čas od času zmínili, politovali lidi v nouzi a postěžovali si na lhostejný lidský přístup k péči o planetu Zemi. Abychom ale jenom nečinně nepřihlíželi, rozhodli jsme se jednat, sáhnout do budgetu, a obyvatele oblastí postižených povodněmi alespoň malou finanční částkou podpořit.

Ukrátit si dlouhou chvíli při čekání na stop hraním a zpíváním se nám stalo denním chlebem. Co takhle ale potěšit kolemjdoucí i jinde než na výjezdu z benzínové pumpy a ještě něco vydělat? K tomu jsme se odhodlali v Rakouském Salzburgu, kde jsme díky hodině buskingu vydělali 23 € a dva sorbety. Ověřili jsme si, že zvládneme uplést z hovna bič a hráli jednu píseň stále dokola ... aby ta challenge nebyla tak snadná, přece.

Jako správným účastníkům low cost race by nám nemělo činit žádný problém neutrácet vlastní peníze. Očekávali jsme tedy, že tahle denní výzva bude brnkačka. A taky byla. První brnkání před obchodem nám vyneslo 2€, než jsme byli personálem požádáni o odchod. Když jsme se po třech hodinách neúspěšného stopu v prostředí plném ne příliš přívětivých Rakušanů chystali vzdát výzvu a pozvat se na autobus do Salzburgu a něco k jídlu, někdo se smiloval a odvezl nás. Odpoledne se pak neslo v duchu shánění potravy v kontejnerech, konzumace zbylých hranolek v Mekáči ve stylu "Nejsem zdejší, dojíždím," a velkolepého završení v podobě grilovaného kuřete. Busking nám pak vydělal na večeři, a my nejenže výzvu splnili, ale taky jsme něco málo vydělali.

Odpočinout si od parťáka bylo po devíti dnech nepřetržitého kontaktu vítané. Sólisté se z nás však tak úplně nestali, vyměnili jsme osazenstvo týmů a domů se vydali každý po vlastní ose. Tak šťastnou cestu a sejdeme se zítra na fesťáku, doufejme!

Pro velký úspěch výzvy KloBásník jsme se rozhodli splnit výzvu Mr. Dada a napsat s lidmi báseň v šesti různých jazycích. Básníky tolika národností trvalo sehnat a přimět tvořit dva dny a umělce od sebe dělilo několik set km. Téma bylo jasné,Autostop, první věta "Když jsem byl na autostopu." Jde vidět, že fantazii se meze nekladou, pro ochutnávku nabízím volný překlad. "Když jsem byl na autostopu,
Dlouhé cestě, která se zdála být dobrodružná,
Nejprve mysli, pak teprve jednej,
V tomto slunečném počasí se k tobě hezky jede,
Tak buď opatrný, protože pokud nebudeš, někdo ti ukradne spodní prádlo,
Ale i bez něj to bude fantastické."

Před tím, než jsme stihli báseň nahlas přednést na veřejném místě, a splnit tak druhou část výzvy, se naskytla příležitost zanechat stopu v deníku jednoho cestovatele. Jednalo se o Poláka Honzu, který je už čtvrtým měsícem stopem na cestách a vede si o svém dobrodružství deníkový záznam. Bez zaváhání jsem mu báseň nechala na památku a on byl unešen jak příběhem, který stál za jejím vznikem, tak básní samotnou. Tak co, velíne, uznáte nám to?

Tuhle výzvu nám pomohl splnit Pepa z jiného týmu, který nám přes dvacet minut barvitě popisoval proces vaření rýže na japonské sushi. Teď jako správní frajeři můžeme machrovat těmito znalostmi.

Noční výšlap na Barrhorn se mám stal výzvou jak mentální, tak fyzickou. I bez předchozí přípravy a (ne)potřebného vybavení jsme se zdolání vrcholu přiblížili. Přinesl snad nejsilnější zážitek a ten nejchabější výhled. Zdolat vrchol samotný jsme byli kvůli počasí nuceni vzdát. Ale věříme, že ve dne by tam bylo ještě o chlup krásněji a máme tedy důvod se tam vrátit.