Palcem do třetího oka – Letní X-Challenge 2023

Den první - původní plán Slovensko Maďarsko se stočí k Rakousku. Za to jsme ale skončili na gauči posledních řidičů a na oplátku jsme si s nima zatočili s ohněm, pán už hledá tyč pro sebe :)

Náš nejkrásnější den v životě a to vše díky kremské hořčici❤

Dneska jsme rozesmáli minimálně čtyři babičky požadáním o vyfocení nasěho hořčicozásnubního fota, hostitele páč si šáhl na oheň, kolařku, kterou jsme urputně stopovali, naše čtyři řidiče, jedno dítě a nespočet kolem jedoucích aut. Jo, a odpanili jsme dva řidiče jako jejich první stopaři:)

Vzkaz pro Duté opice - jste našimi předky:)

Přechod pěšky přes rakouskou hranici byl provázen silnou diskuzí na téma víra. Ve výsledku jsme se shodli na tom, že Češi nejsou ateisté, každý v něco věří, a ani my nejsme vyjímka. Dostali jsme se k tomu, co pro každého z nás osobně znamená katolické náboženství a v co věříme. Oboum nám přijde katolická církev zkostnatělá a nesouhlasime s tím, že nemůžou být farářky.

Tak nám toho nikdo moc nenabízel, akorát jsme si musela dát druhou skleničku vína:) ale trochu jsme se hecovali s Jirkou, on mě donutil vstát dřív než jsem chtěla, já jeho řict mi jak se cití, když byl naštvaný, jak masakruju jeho ešus při vaření čaje.
PS: Extra úkol, najdi Jirku na fotce :(

Naše první buskování ever a bylo to super! 740 kč v klobouku, lidi fakt přispívali, i po malých, ale hodně lidi. Rumunsko, Sighisoara:)

Začalo to tím, že jsme si řekli, že pojedeme na první místo v Rumunsku, kam pojede první stoplé auto. A teď jsme tady. Sighisoara. Překvapivě krásné, středověké město. Cítili jsme, že to je to správné město pro náš první busking a proto se jít večer seznamovat s místníma.

Zakecali jsme se s Nikolasem, v podniku Magická zahrada. Zaujal nás už jen tím, že pracuje jen 3 hodiny denně, ale je schopnýsi tím zajistit život pro sebe i svou ženu. Je to prodejce zlata. Hned nám zazářily oči zlatem, že mu a jeho ženě koupíme zlatavý mok. A tak se také stalo. Stravili jsme spolu příjemný večer a přidala se k nám i paní že Švýcarska. Probrali jsme vše od tajemství dobrého manželství až po nejlepší trasy na Moldoveano :)

Elena a Viktor nás vzali po části krásné Via TransAlpina. Tady nám zastavili u jezera a my je na oplátku pozvali na kávu. Ještě na konci cesty nám za ni děkovali. Bohužel zrovna na fotku si ji zrovna dali dolů, ale tak tam aspoň máte mě s kávou, kterou nepiju:)

Prozřením našeho třetího Oka jsme se sem dostali v noci před vypuknutím stejnojmenného festivalu _O_ Je to tu super ďecka. Už jsme měli višňovici, madlovici, mateřídouškovici (!) a jiné ice, které už si ani nepamatujeme...

K nafoukni svůj tým máme dva příběhy (a tři challenge, ^^). Florin nás vzal v polovině Via Transalpinica. Svěřil se nám, že je po rozvodu a že je po dlouhé době na dovolené sám. A pak nás pozval, zda bychom si s ním nechtěli dát odbočku a malý výlet do kaňonu, kde se jde řekou. Nebyl to sice YES man day, ale samozřejmě jsme řekli ano:)

Druhý přiběh je o Fabriciovi (a s tím jsme dali ty další challenge, a ty násladují, stay tuned...)

Představujeme vám našeho řidiče Fabricia. Po nabrání se nám svěřil, že hledá místní technofestival, ale nemůže ho už dva dny najít. Po chvíli mi došlo, že mám kamaráda v ČR, který je hodně v technařské komunitě, Vojtu ze skvělého seberozvojového spolku https://zabrehem.cz/, zde si dovolím trochu proma, koukněte se na ně tam nebo na fb:) Nu, tak jsem mu rovnou napsala a do pár hodin mi poslal stránku s místem:)

Tím tato historka ale nekončí. Fabricio sice svůj technofestival našel, ale už byl rozprášený policií. A Fabricio se tedy rozhodl přijet za námi na Banát! (Akorát bez čj a aj to tu má trochu těžké, tak snad mu to vynahradí super české kapely:) )

S Fabriciem jsme si dali ještě tuto výzvičku. Bez informace, že to je challenge, jsem zavelela všichni na zem a jdem si dát tuto věc. Lákali jsme i jiné návštěvníky Banátu, ale zrovna se nikomu nechtělo sedat si si krosnou na zem, tož aspoň takto.

Zaujalo nás, že i když trpíme na ponorky, tak jsme se do tohoto úkolu museli dost nutit, a to i když byl osmý den. Nakonec se Jirka prospal a dal si urbex a Betty šla najít své známé čajovníky na festivalu a prošla se po vesničce.

Tak tohle pro nás byla nejjednodušší denní výzva. Když se totiž celý den nacházíte na srbsko-rumunské hranici v místech bez jakéhokoliv signálu, je nepoužití vašich kapesních miláčků velmi snadné.
Také pomáhá, když jste na festivalu. A když večer stopujete přes město, kterým jste přijeli tam, a tam, skoro nestihnete dopsat ceduli "HU", se o vás poperou dvě auta.
Pozn. Ale abychom narušili tu idylku, auto které jsme si vybrali jelo přes noc, s extémmně, fakt extrémně hlasitou hudbou, takže za sebou teď máme úplně bezspánkovou noc.

Přiznáváme, že k tomuto směnnému obchodu došlo v pozdějších hodinách a po pár panácích višňovky (mávame všem, kteří nás krásně přivítali na Banátu:) )
Vyměnili jsme naši zásnubni kremžskou hořččici za zapálitelný bylinný čaj.:)

Inu festival byl v plném proudu a kopec na výběh za druhé pivo U medvěda čekal. Jenže nastal problém. V hospodě o žádném druhém pivu nevěděli a na infostánku jakbysmet (zdravíme organizátory). Výlez ale stejně absolvujeme. Tento kopec byla výzva hlavně pro Betty, protože trpí silnými závratěmi. Výzva pro Jirku bylo podpořit Betty ve zvládnutí její minipanické ataky. Nakonec vše spolu zdárně zvládli a dosáhli vrcholu. Místo druhého piva si píší tyhle body.

Zázraky se dějí
Asi se tomu nedá vyhnout, ale krize na cestách příjde vždycky a ani nám se nevyhla. Šestý den naší cesty se nedařilo vůbec nic. Lidé moc nezastavovali, a když už, tak nás pak nechali v těch nejhorších místech. Za celou dobu jsme snad neprošli tolik dlouhých rumunských vesniček skrz na skrz, abychom mohli z jejich konce stopovat dál. Jednou v jedné vesnici, ani nevíme jak, jsme se dokonce někdě otočili a skončili zase na jejím začátku a to v tom největším vedru. Celý den jsme se nikam moc nepohnuli, až nastal večer a my si řekli, že když nejedou auta, půjdeme alespoň ještě pár posledních vesnic pěšky. Záda už nás bolela z těžkých krosen, když tu, na konci druhé vesničky, byl kostel a v něm ortdodoxní mše. Rozhodli jsme se ji navštívit. Byl svátek Nanebevzetí panny Marie.
Sedli jsme si na krosny před kostelem, mezi dav místních. Oboum nám v hlavě proudily silné myšlenky víry a smyslu bytí. Mše byla úplně jiná než naše české. Dav začal obcházet kostel, připojili jsme se. Na konci byl závěrečný, nám úplně neznámý rituál. Váhali jsme, zda je vhodné se připojit, když tu k nám někdo přistoupil, podal svíčku a ponoukl dál. Podešli jsme obřadně baldachýn, políbili ikonu a kříž v ruce kněze, který se na nás usmál. Lidé poznali, že nejsme zdejší a po skomčení mše se nás ptali odkud pocházíme, a kde dnes budeme spát? Pokusili se nám najít přístřeší u známých, ale nic nevyšlo. Postupně všichni odešli. Bylo 11 v noci a nás čekal místní polní Hilton. Zvedali jsme své krosny, když v tom vyšel z kostela kněz a pozval nás dovnitř. Vstoupili jsme. Ukázal nám vnitřek, my poklekli před oltářem a kněz nás pomazal a požehnal nám. Snad jsme se teď právě nevzali? Každopádně to byl velmi silný moment pro nás oba. Poté nám nabídl spaní ve sklepení kostela. Voda, záchody, sucho a světlo. Řekli jsme ano. Myslíme, že všechno se děje z nějakého důvodu. Když se nic nedaří, ale máte sílnou víru, vše se v dobré obrátí.
Ps. Později večer v našem sklepě: Spali jsme s otevřenými dveřmi ven do ulice. Světlo fungovalo na fotobuňku, takže kdyby chtěl někdo přijít, muselo by se rozsvítit. Jenže nás o půl druhé ráno vzbudily zvuky na schodech. Někdo sem šel, ale čidlo se neaktivovalo. Najednou jsme byli totálně čilí. "Is anybody there?" zvolali jsme. Nic. V mysli jsme se vrátili i na místni hřbitov, který byl všude kolem nás. Duchové?.... Zvuky se zintenzivnily přímo před námi. Mírně roztřsení lezeme ze spacáků ke krabicím pod stolem. Rumunský divoký pes? Kočka? Skunk? Na ducha to nevypadá. Rozsvítí se. Buňka funguje. Krabice se pohne. Pomalu nahlédneme dovnitř. Chvíle napětí... Je to... žába!Uleví se nám, zasmějeme se a žábu vypustíme z krabice ven před kostelem. Uf. V Salamance ve Španělsku se praví, že kdo žábu najde, bude mít štěstí a v momentě, kdy píšeme tyto řádky, si už myslíme, že to tak opravdu je. A co vy? Našli jste svou žábu?

Tuto výzvu plníme průbežně, píšeme si velmi podrobný deník, viz foto. Sem jsme tedy sepsali myšlenky z dneška, ale není to ještě celá integrace.:

Prožili jsme si spoustu lidské dobroty. Uvědomili jsme si, že někdy stačí jen vyjít do ulice a usmát se. A že když přijde krize, tak s ní vždycky přijde i někdo kdo pomůže.

Zjištění, že můžeme být s někým 8 dnů a nemít ponorku.

Nemít stan je skvělé, člověk nachází nejlepší ubytováni. Pod hvězdami; osquatuje krásnou stodolu, atd. Nemít stan byla naše osobní výzva.


Zrehabilitovalo se nám Německo a hlavňe němectí lidé. Poslední den, kdy jsme dali Něemecko na nás byli všichni moc milí. Klidně bychom zde pokračovali.

Češi nás taky mega objali, i na začátku Banátu, i na konci.

i Maďaři, i romské osady.

Co se povedlo - získat vstup na dva festivaly zdarma.

Konfrontace a boje s přirodou a se zvířátky.

Co se "nepovedlo" - hodně věcí bylo "almost", skoro šlo přespánií, cesta nebo něco, ale nakonec to nevyšlo. Nedostali jsme se dál než do Rumunska, a plán byl Řecko nebo Turecko.

Často, když jsme se nedokázali naladit, nechali jsme rozhodnout osud. Těch věcí bylo víc, ale příklad za všechny - naše cesta do Sighisoara.

Povedl se nám náš první busking.

Povedlo se nám přespáni v kostele.

Rozhodě to celé stojí za to a nelitijeme.

Poslední den jsme ještě checkli poslední checkpoint o 1000km dál, než kde jsme byli včera.

Jirka mě naučil dělat správně dřepy, dnes už těch 70 byla pohoda.

Přiznáme se, většinu večerů jsme si těch věcí, ta které jsme vděční řekli i víc:)

Poštu na poslání pohledu "Welcome to Sighisoara" jsme našli až v Nordlingenu :D

Báseň v 6ti jazycích. Video je bohužel v mobilu bez dat. Ukážeme osobně. Dnes nám nešel internet a včera při nahrávání to 2x spadlo, tak prosíme o započítání. Mrk mrk.