Hodně budeš někde – Letní X-Challenge 2023

Po dobrém pokecu s místníma na benzínce, jsme byli nečekaně obdarováni taškou jídla značky Shell.
Následujícího dne, kdy i po snídani zbylo spousty, jsme se rozhodli rozšířit laskavost dál a předat piknikovou možnost dvěma postarším metařkám, které uklízeli náměstí v Szekszárdu. Bylo vidět, že jim to udělalo radost, aneb jejich usměvavé výrazy stály za to.

Yes Man!
Již od rána se nám náš Mára snažil zpestřit den - začalo to ranním “protažením” hlasivek velkým hitem - noční jízdy v 905 (doporučujeme 10/10). Další výzvy si nechal na odpoledne, které jsme ovšem nestihli, protože se nám otevřeli yesmanem jiné příležitosti. Během dne jsme mezitím kývali na vše co se dalo a vyplatilo se - dostali jsme se asi 6 stopy rovnou z Maďarska do Bosničky. Tam jsme si vychutnali místní Karlovačko a pokecali s místními. Splnili výzvu brčko a setkali se s dalším týmem Two potatoes. Poté jsme si položili otázku, zda chceme jet ještě dál - na to byla jen jedna odpověď. V pozdějších hodinách jsme se ještě naposledy rozhodli stopovat a hle! Otevřela se příležitost před námi. Stopli nás dva klucí, kteří nás nejen zásobili sladkým z pumpy, ale pak ještě pozvali na několik pivek a postarali se, ať spíme na dobrém místě. Celý den uzavřeli větou z překladače “díky, že jsme mohli být s vámi. Zažili jsme srandu a jsme rádi, že jsme vás poznali.”

/režijní poznámka-ke čtení si pusťte klasický bosenský benger “Varalica” (Vuica Alka)/

Po dnech plných nekonečného posedávání po benzínkách je to konečně tady. Po dvou letech opět naše milovaná Alma Mater - Bosna a Hercegovina. Na hranicích nás vítají policisté s dlouhými zbraněmi a vůně čevapi. Zkrátka jako doma.
Je to tady! Hned za hraničním přechodem kupujeme dva roky vytouženou Krušku, lahodný perlivý nápoj, pro který je bohužel Bosna tou nejzápadnější zemí distribuce. Po rychlém přesunu do Brčka začínáme poctivě pivíčkovat, neb peníze mají hodnotu jen když se utrácí. Recenze místního kebabu a následná dvouchodová večeře z místních specialit je už jen až orgasmickou tečkou za návštěvou Brčka.
Ačkoliv jsme sehnali jen to brčko, co se moc kouřit nedá, vydáváme se k večeru stopovat směr srbská hranice a bosenské město Bijeljina.
Do 3 minut sedíme v autě místních kluků, později zjišťujeme, že policisty a prodejce aut. Auto se brzy smíchem otřásá v tlumičích. Kluci nám nakoupí na benzince zásoby a policista nás ujišťuje, že pár piv není na řízení problém, posílá volume doprava a za chvíli parkuje u recepce místního motelu v Bijeljini.
Jedna lahev střídá druhou, automatový koutek za námi polyká další a další hráče a my přicházíme na chuť balkánskému stylu trávení večera. Bosenská hudba (něco mezi balkánskou dechovkou a rapem dohromady), pivo jako posilovač řízení, neb kdo by stavěl policajta a sem tam ta cigaretka.
Policistovi se náš nápad spát v parku v centru moc nelíbil. Po hledání kousku zeleně v nahuštěné cihlové džungli, mezi ploty a benzinkami, nacházíme ucházející místo za městem u umělých jezer vedle stavební firmy. Kluci nás hodí a za chvíli už ležíme.
Akorát, že vůbec! Na místě jsme naším příjezdem vyrušili překládku “speciálního zboží za svitu měsíce z kufru do kufru, z ručky do ručky. Lesík z mapy je navíc skládkou a tak i náš policista usoudí, že park je přeci jen lepší volba, ačkoliv nás ze svých zkušeností dlouho přesvědčoval o opaku. Za svitu měsíčku nás přiváží do jediného parku ve městě, zdejší mládežnické muchlárny a party spotu v jednom.
Klukům plníme jejich přání sledovat jeich slovy “náš rituál”, tedy v čem a jak spíme. Jakožto vášnivý sběratel vozím všechny cedule sebou a samozřejmě, když už je mám, poctivě si je pod sebe skládám. Jejich smích ulicemi města i nám v hlavách zní ještě dlouho. Věta z překladače o tom, jak jim naše přítomnost vykouzlila úsměv na tváři nám zlepšila den a nebojte kluci, máme to stejně!
Díky kluci, tohle bylo skvělé přivítání a jen nás utvrdilo v tom, že do Bosny se ještě vrátíme. Ti lidé, ta atmosféra, to jídlo, ta energie, rozhodně tu nejsme naposledy, nicméně teď, teď nás čeká Bělehrad!

Protančené střevíce u svodidla máme,
a výzvu rádi předáváme!
Pokud zvědavý jsi,
Mrkni na ig a videjko užij si!

Zatímco Bert se šel procházet po bělehradských sídlištích a obdivovat zdejší architekturu, já (Áďa) jsem si užívala pohodovou atmosféru knihkupectví a kavárniček.

Bělehrad - hlavní město Srbska nám svou velikostí otevřelo možnost se pozastavit a načerpat místní atmosféru. Proto jsme se rozhodli se zde zdržet a užít si to co to jde.

Kámen nůžky papír, brásko!

Jako v pelíšku, bráško

Cesta z Bělehradu do Niše byla jedna velká topinka! Při stopu na jih nám zastavil jeden klučina, který nám byl povědomí… když nás totiž spatřil, otočil se a rozhodl se pro nás vrátit. Na kartónu jsme měli napsanou vesnice poblíž dálnice, on zas že jede jen k babičce… Nakonec nás vyhodil o 4 benzíny za Bělehrad (asi 40min jízdy) a ještě se omlouval, že nás nemůže hodit až do Niše, protože už má něco jiného. Nechali jsme čistě na něm, kde nás vyhodí a on že přeci nás nevyhodí na jen tak ledajaké benzínce - a opravdu. Zastavili jsme na benzíně, kterou snad každý Srb projíždí při svých toulkách. Bylo to tak dokonalé místo, že ve chvíli kdy jsem vzala do ruky fix a začala psát první písmeno N, už nás zastavil další kluk že nás tam vezme.
Stefan, náš druhý řidič, byl jackpot numero duo. Když se dopátral k tomu, že jsme v X-challenge, nabídl nám nocleh, večeři a zajistil, ať jídla máme dost. Jelikož měl jisté výhrady k Bertovu odéru, nabídl nám možnost se osprchovat. Využili jsme hned dvakrát, abychom načerpali sprchový kredit do zásoby. Večer to bylo již klasickým balkánským stylem - rakija, domácí vínečko, srbské balené cigárko od bábušky a pořádná chálka!

Pálíme to do Makedonie, bráško!

Začátek tedy nebyl moc slavný, aneb jsme čekali několik hodin v Niši a nakonec ještě pár hodin na benzínce před Niší na odvoz. Nezoufali jsme však, protože jsme na benzínce potkali Poláka a tak jsme si s ním dobře pokecali naší klasickou slovanskou hatmatilkou. Nakonec se na náš štěstí usmálo! Vzali nás 3 úžasní Makedonci, kteří když vystupovali z auta, usmívali se na nás od ucha k uchu. Byli prý strašně rádi, že jsme jim ozvláštnili cestu, protože se v autě už fakt nudili :D
Nakonec nás pozvali na večeři, k nim domů na přespání a ještě nám víceméně sestavili itinerář na další den (prohlídka města a zájezd na Kaňon Matka).
Co se jídla týče, platí tu taková babičkovská zásada - pokud si najedený, ještě se do tebe něco vejde. Takže po obrovské večeři nás ještě vzali do cukrárny, abychom si tlamolepem zvedli náš glukózový index.

Přijde ti pošta, bráško!

A máme tu pro tebe bráško lingvistickou zajímavost!
Matka v makedonštině znamená děloha.
Máma se řekne majka.
Tudíž… makedonská děloha: checked✅

Náš Chatbox nám doporučil využít nejen stopu, ale i lokálních dopravních prostředků a razantně vyzdvihl nutnost dbát na svojí bezpečnost v nekomfortních situacích. My mu za to děkujeme, žijeme bráško!

https://chat.openai.com/share/d255e72c-9edc-428d-b898-28d48129d84a

Zpívat neumíme, tančit taky. Byla to dřina, ale jsme v plusu, bráško!

Dostat se sem byla docela výzva… přes Kosovo a Albánii jsme se sem dopotáceli, a cestou jinej Balkán zažili!

Říkám ti, nejtěžší výzva je pozvat řidiče na kafe. Nedají a nedají se přemluvit a ještě často skončíme s kafem my od nich!
Ještě máme den, lets do this!!💪

Čtyři dny v Makedonii, Kosovu a Albánii, aneb zase úplně jiná zkušenost s Balkánem


Jo, známe Balkán. Alespoň základně známe Balkán a plus minus víme co od něj můžeme čekat, říkali jsme si. S plnou pokorou i vědomím toho o jak komplikovanou, temperamentní, ale přívětivou, krásnou a neskutečně rozmanitou část Evropy se jedná. Na Balkáně jsme spolu podruhé, předloni jsme na kolech projeli hlavně Bosnu. Zkušenost, kterou popisujeme v tomhle reportu pro nás byla velmi cenná, ukázala nám jak unikátní a komplikovaný může Balkán být.

Je to tady. Po úžasném času ve Skopje a u kaňonu Matka se loučíme s našimi hostiteli, doufám, že můžeme říct kamarády. Ukázali nám svojí zemi nejlépe jak to šlo a pro nás oba byla Makedonie velkým pozitivním překvapením a rozhodně tu nejsme naposledy. Lepší relax jsme si nemohli přát. Děkujeme si za společný čas a vyrážíme směr Kosovo.

Země, ve které jako jediné není checkpoint. Domů jedeme chorvatskou cestou podél pobřeží a tak tudy musíme. Auto máme do čtvrt hodinky, vstupním pohovorem, jestli nejsme albánci a nepašujeme nic nelegálního, jsme prošli a za chvíli překračujeme hranice do Kosova. Albánce by prý nevzali, kluci se kterými jedeme jsou totiž srbové žijící v Kosovu. Hodili nás do Ferizaje, středně velkého města hodinku od hlavního města Prištiny. Cestou nás varují, že stopovat po Kosovu a spát nadivoko může být v dnešní dnech nebezpečné. Obavy na stopu od řidičů neslyšíme poprvé. Bereme je vážně, nicméně se je snažíme filtrovat optikou našich zkušeností a zjistit si co nejvíce jde.

Přijíždíme do Ferizaje na autobusák a zažíváme šok! Ferizaje je špinavé, chaotické a lidé na nás hrozně divně koukají. Něco mezi opovržením, znechucením a touhou nás obrat. Takový byl náš první dojem. Netušíme o co jde, ale necítíme se tu komfortně. Kupujeme za 1€ autobus do Prištiny. Na místní autobusovou stanici přijíždíme za soumraku. Všude kolem jsou psi a taxikáři, kteří na nás poštěkávají “taxi” tak, že se psi radši stáhli na pole, kde jsme chtěli spát a ustlali si mezi odpadky. Náš plán spát u autobusáku tedy padá. Pořád máme divný pocit, navíc umocněný varováním řidiče, který nás vezl od hranic a výrazy místních.

Rozhodujeme se. Koupíme si noční autobus do Tirany, tady být nechceme. Platíme každý další 15 euro, budget se citelně snižuje, nicméně máme lístky a albánského kámoše, který se nás ujal, když jsme si je kupovali. Takový Táta medvěd. Jdeme si projít město, autobus odjíždí za dvě hodiny. Priština jako taková byla zpětně moderní a relativně klidná.
Vracíme se, pán nás zve na cappucino, které platí se slovy “tady jste v Albánii, tady jsou lidé pohostinní.” Trošku nás zarazilo, že jsme byli pořád v Kosovu, ale to už skládáme batohy do autobusu, ze kterého se vyklubal spíš mikrobus. Na minutu přesně opouštíme Prištinu. Cestou stavíme na, pro nás, zcela náhodných místech a nabíráme další cestující. Jedním z nich je děda s bubnem a plazmovou televizí v krabici, kterou soukáme vedle mé sedačky.

Kolem druhé ranní přijíždíme do Tirany. Pán nás opouští a my procházíme spícím městem. Oproti Prištině je o poznání klidnější. Čekujeme budovatelskou architekturu, popíjíme mochito z plechu a se svítáním uléháme ke spánku v místním parku. Tlačí nás čas a ani v Tiraně se neplánujeme zdržet. Nakonec v ní uvízneme na téměř půl dne. Nikdo nás nechce vzít, buď chtějí zaplatit nebo tvrdí, že je to nebezpečné a že neví koho by si vzali do auta a posílají nás na bus. Tohle nechápeme. Albánie zažívá nejlepší turistickou sezonu a každý o ní tvrdí, že je to stopařský ráj. Po několika hodinách na slunci a prachu volíme několik dalších v rozpáleném autobusu do Skodaru.

Doprava stojí, do Skodaru přijíždíme vyprahlí, hladoví a unavení, ale k hranici je to už kousek. Dáváme stopu druhou šanci a najednou to celkem jde. I tak nám ale Albánci (i Kosováci) připadají chladnější než zbytek Balkánců. Jako kdyby někdo zhasl vypínač.

Konečně až v Černé hoře se cítíme komfortně a skutečně si vydechneme. Tohle bylo náročných 24 hodin, které dosud nechápeme. Alespoň už ale máme představu, proč v Kosovu nebyl checkpoint. Zastávka v Kotoru, moře a kokosová zmrzlina nás konečně dávají do pohody.

Balkán si během své historie prošel vším možným. Podrobnosti nám osvětlil řidič, který nás vezl z Montenegra. Najednou všechno dává smysl. Letos je situace v regionu nejvyhrocenější za poslední roky. Státy se navzájem provokují a opět vzývají územní nároky. Problematickou zónou je tentokrát Kosovo. Už chápeme, proč tam nebyl checkpoint (to nás nezastaví!) a proč se lidé chovali tak jak se chovali. Inu, zkrátka i takový je Balkán. Pohostinný, s neskutečně dobrým jídlem, přírodou a skvělými lidmi. Je ale také plný neuzavřených křivd a silného národního cítění.

Návštěva Makedonie a následně Kosova a Albánie pro nás byly nejcennější zkušeností letošní x-challenge. Ukázaly nám, jak různorodý Balkán je. Ve středu jsme byli v hlavním městě nejchudší země Evropy. Skopje byla čistá, klidná, velmi “evropská” a překvapivě rozvinutá. Téměř každý mluvil anglicky a historické postrkování s Řeckem bylo vpodstatě jen na úrovni médií a politiky.
Ve čtvrtek jsme se rázem octnuli jen o pár desítek kilometrů jinde. V chaosu, v zemi, kterou polovina světa neuznává za samostatnou. Několik náboženství a etnik na sobě, svolávání mužů, kteří jsou v zahraničí k obraně území i násilné roztržky mezi skupinami obyvatel.
V Makedonii jsme potkali nejskvělejší mladou trojici, které vděčíme za perfektní prohlídku města i náhled do Makedonské kultury. V Kosovu se s námi nikdo nechtěl bavit a lidé nás varovali, že je v dnešní době nebezpečné stopovat.

Letošní Balkánská x-challenge nám umožnila zažít zase něco jiného. Něco, co jsme nečekali a přesto jsme za to vděční. To je síla zkušenosti a osobního prožitku, které si odnášíme. Poodkryli jsme další vrstvu balkánského závoje. Viděli jsme vedle sebe kontrasty, které ve střední Evropě už asi nezažijeme. Jsme vděční za velmi intenzivní zkušenost a i přes to všechno se s Balkánem nevidíme naposledy!
Díky!

Cvak blesk cvak! Mapy.cz jsou nyní updatovaný o pár kvalitních fotek z našich ajfonů! Naše kousky najdeš v centru Bělehradu, v Niši, nebo třeba v bosenském pohraničním městě Bijeljině! Přeji hezkou podívanou!

(Ps. V appce nejsou nahraný všechny)

A v den kdy napíšu o tom příspěvek, tak to najednou jde💪

Bráško, jsem definoval!

Poctivě hotovo bráško!

Boseňský kebab bráško
5/5

Boseňský kebab bráško
5/5