Během Street Parade v Curychu (největšího techno festivalu v Evropě) jsem bloudil ulicemi v naději, že najdu modrý kontejner, ze kterého vyhrabu krásný kus kartonu, který nás dostane dál v našem stopovacím závodě. Zastavil jsem v jedné restauraci na kraji parku, vylíčil jsem situaci číšníkovi, který mě poslal daným směrem, že prý tam najdu kontejner který hledám.
Tak jsem tedy šel. Po pravici zaparkovaná auta a po levé straně lesík. Blížil jsem se k menšímu stavení. Nahlédnul jsem za roh a tam modrý kontejner. Pět metrů od něho 'na pejska' souložili muž se ženou. Žena se na mě podívala když mě slyšela přicházet. Na jejím třpytkami zkrášleném obličeji se vymodeloval výraz pro které neznám slovo.
V optimistické náladě (posilněn pěti pivy) jsem zdvořile pozdravil a pomalu se začal přehrabovat v modrém kontejneru. Vytáhnul jsem krásnou, poskládanou krabici, na rozloučenou jsem se na ty dva usmál a zakýval hlavou.
Cíl splněn.
Chození naboso je něco jako x-challenge klasika. Začíná to být až trochu nuda, tak jsme tomu přidali nový rozměr.
Dostali jsme se do Zürichu. Seznámili jsme se se skupinou Němců, kteří zde kempují. Dozvěděli jsme se od nich, že sem přijeli kvůli nějakému festivalu.
Ze zvědavosti jsme vygooglili, jaké festivaly se zde konají a k našemu překvapení - o den později se zde měl konat největší techno festival na zemi.
Samozřejmě se nám vyplavily určité pochybnosti, každý festival se snaží tvářit velkolepě.
Kupodivu nám tři místní nezávisle na sobě potvrdili, že skutečně se jedná o největší festival techna na světě, a nejen to - zúčastní se milion lidí.
Začalo to buskingem na místě činu těsně přesně před začátkem. Šli jsme hrát na kytaru a harmoniku chvíli před tím než měl festival začít. Chodili jsme naboso po krásné čisté cestě a užívali si letní den.
Vydělali jsme pár zlatek, ale déšť nás zahnal pod první přístřešek. Tam jsme schovali své nástroje po domluvě s barmanem. Bohužel jsme museli na záchod. Z ničeho nic byly všechny free hajzlíky zpoplatněné za 2 franky (asi pade), takže jsme museli kráčet az do kempu.
Po chvilce jsme se vrátili, jen naše neznalé duše netušily, že festival už bude plný. Těch milion lidí se prostě objevilo na našem placku. A teď si hledej svou odloženou kytaru a harmoniku.
A jo, pořád jsme byli na boso. Všude bordel, střepy a jen jsme zapadli do davu, chodili jsme jak po minovém poli. V nohách střípky, krev a rozpálený cigára; no co víc si přát.
Zorientovat se v této situaci pro nás bylo nemožné. Extrémní pařba se vším všudy. Colours of Ostrava jsou vedle toho návštěva u babičky. Nechali jsme nástroje u baru a kolem jich bylo 50 stejných, prostě značka ideál. Po 3 hodinách pátrání bez úniku z davu jsme nenašli nic. Se zničenýma nohama jsme došli zpět do kempu, vykoupali se v jezeře, ošetřili si rány and show must go on.
Rozhodli jsme se vrátit zpět až budou uklízet bordel po fesťáku. Tentokrat jsme si vzali dokonce i boty. Zabralo to další 2 hodinky, během kterých jsme se ptali 30 barmanů a 20 bodyguardů, kde jsou ztráty a nálezy nebo jestli to tam neleží. Těsně před tím než nás vyslali na 20 minutovou cestu do budovy ztrát a nálezů jsme vzadu za jedním barem úplně náhodou nástroje našli. Nemožné se stalo skutečnosti a ve zdraví jsme se vrátili zpátky do kempu.