El Topo – Letní X-Challenge 2023

Po dlouhé a strastiplné cestě jsme do vesničky dorazili vlakem při západu slunce. Prohlédli jsme si malebné pusty, koně nám však bohužel půjčili jenom železného.

Během krácení dlouhé chvíle v autobuse na okraj Budapeště vznikl na naší stopovací ceduli tento vskutku avantgardní kousek. Snažili jsme se střídavě každý kreslit svůj vybraný objekt, navazovat přitom na druhého a hádat, co kreslí on. Pravý význam díla ponecháme skrytý.

Byl to horský dream, vymýšlet během výstupu rým.

V sobotu jsme se vydali společně s Tekutým chlebem na výstup na nejvyšší rumunský vrchol. Po celodenní cestě plné stoupání a klesání (avšak ne na mysli) jsme byli nuceni výpravu otočit asi dvě hodiny pod vrcholem, a to kvůli nedostatku času, protože jsme nechtěli riskovat, že nám zavřou dveře chaty před nosem (a byly to obavy oprávněné, místní správkyně se s tím nemazala). Příliš nás to ale nemrzelo, výpravu jsme i tak považovali za úspěšnou, protože jsme se skvěle bavili a zároveň si šáhli i na dno svých sil. V chatě jsme za odměnu strávili skvělý večer společně s dalšími českými i rumunskými horaly a horalkami a druhý den ráno jsme vyrazili zpátky. Fagaraš a jeho malebné vrcholy, jezera a ovce zůstane navždy v našich srdcích.

viz Moldovenau😎

Yesmanování nám tento den nepřineslo jídlo nebo ubytování, ale velice zajímavý odklon od trasy a exkurzi do vodní elektrárny, na kterou nás vzal jeden milý rumunský gentleman. Sice jsme neoplývali společnou mluvou, jeho nadšení pro výrobu obnovitelné energie však překračovalo jazykové bariéry a nás nakazilo taky. Jelikož mu v elekrárně zrovna začínala směna, po prohlídce nás odevzdal kolegovi, který nás ochotně zavezl na požadovanou odbočku a my mu za odměnu vylili víno do kufru. Jsme za tuhle výzvu rádi? YES!

Pořízeno v Plovdivu, nahráno na IG @el_topo_topí

Moc se nám v Plovdivu líbilo, jenom teátr obsadil jiný amatérský spolek. Nezbývalo nám než pozorovat.

Do Istanbulu jsme se dostávali celkem dlouho, protože každý Turek nás měl potřebu zvát na čaj a něco jídlu. Z vlastní iniciativy jsme si taky udělali zastávku v historickém městě Edirne a možná to byly oba výše zmíněné důvody, proč jsme neměli čas na Grand Bazaar. Zato jsme navštívili několik mešit, ochutnali místní lahůdky a povýšili X-Challenge na mezikontinentální soutěž a přepluli přes Bospor i na skok do Asie. Plyšového krtečka - maskota týmu, kterého jsme měli v plánu směnit, snad vyměníme příště. Teď už vzhůru do Chomutova.

Nejlíp se o životě rozjímá na dlouhé cestě v autě s lidmi, kteří vám nerozumějí. Vyměnili jsme si tak za naše putování prožitky z předchozích vztahů, plány do budoucnosti a nezapomněli jsme ani vyzvídat aktuální pocity z cesty toho druhého. Nejvíce smysluplnou ovšem vnímáme vzájemnou podporu v nelehkých chvilich, které občas nastávají.

Tato výzva se nám včera vskutku hodila do karet. Celý den jsme cestovali s auty a kamiony přes celé Bulharsko a řididčové nás vřele sytili dobrotami v jejich vozidlech. V Niši jsme se dokonce dostali do plusu díky buskování a nocležiště jsme našli na vlakovém nádraží.

Busking byla pro mě velká premiéra a překvapivě jednodušší činnost, než jak jsem očekávala. Asi hodinku jsme si s Filipem prozpěvovali zpěvníkové vypalovačky na náměstí v Niši, nejen pro lidi kolem, ale i sami pro sebe. Nakonec jsme si vydělali ekvivalent asi 130 korun a dvě flašky coca coly, ale největší odměna pro mě osobně byl pocit, že jsem to beze strachu zvládla a ještě mě to bavilo.

Niš pro nás byla skvělá odpočinková zastávka po cestě, ani nám teda nevadilo, že tam žádné velké dění nebylo. Poseděli jsme v parku a večer udělali buskovací show na náměstí. Srbské kolo jsme se sice tancovat nenaučili, ale zato jsme Srbům ukázali krásy českých táborových písní a nejedno dítě si s námi zatrsalo.

Po příjezdu do Niše jsme zjistili, že tam nic není, proto jsme aspoň nějaké to něco přidali do map. Každé nic je totiž dobré pro něco a každé něco je dobré pro Niš.

Příběh vlaku levného, který nás nečekaně nezavezl vůbec nikam.

Nad Středozemím byla cyklóna, isotermy se kroutily nad Marmarským mořem. Jediné, co odpovídalo předpovědi, byly dráhy hvězd a dorůstající fáze Měsíce. Ve stejné nepředvídatelnosti jsme se i my vyskytli kolem deváté ranní na benzínce u městečka Kapitána Andreva. Vzduch byl vlhký a věže místních kasín jakoby nahrazovaly ztracené minarety s úhybem osmanského teritoria. Dne 16. srpna nám zastavil německo-srbský kamion s vlastnostmi svého řidiče, které pro tento příběh nejsou důležité. Řekněme, že jeho jméno bylo třeba Josip, protože se tak doopravdy jmenoval. Po pár chvílích ticha nám říká, že nákladní automobily mají dlouhou brzdou dráhu a že jede ze země Sýrů. Dostáváme zdarma rakovinové tyčinky a croissant značky seven days, který nám zkrátí dlouhou chvíli na cestě skrz Bulharsko. V moment, kdy bychom to nejméně očekávali, tedy během diskuze o nekonečném uroboru zvyšující se inflace, se dozvídáme, že existuje jeden takový vlak. Není to ovšem obyčejný vlak - cestu z Bělehradu do Prahy zvládne během 24hodin za lidových 7 euro. Na internetu bychom ho nenalezli, ale v kase pod hlavním nádražím v Bělehradě nám ho zaručeně prodají. Z prvu mnou cloumají pocity silné nedůvěry. V Budapešti mi rok zpátky bylo řečeno, že do Srbska vlaků není. Že časy balkánských vlaků se rozplynuly stejně jako věhlas jugoslávské vědy. Existenci tohoto vlaku ovšem Josip podpořil svou srbskou identitou a v hlavě nám idea pomalého vlaku pro všechny vrstvy společnosti nedá spát i po opuštění kamionu na srbsko-bulharských hranicích. Po proplutí Nišskou pevností jsme nuceni další den přesvědčit tureckého svářeče znalého české mafie cestujícího do Belgie k vysazení na bělehradském obchvatu. Křížujíce bělehradské ulice dorážíme k novému nádraží Beograd Centr, v jehož suterénu jsou naše duše naplněny zklamáním. Po koleji nedojedeme ani do Subotice, natož do České Třebové a žádná Praha v systému není. Pokračujíce Vojvodinou podél balkánské migrační trasy se nás nezalekl starý gentleman, maďarský divadelník Roland. Bylo na něm specifické, že používal své ego jako fundament vnímání našeho univerza a jak už to u takových lidí bývá, obohatil ten náš vesmír barvitými historkami. V Subotici se nám dostalo vysvětlení, že srbské dráhy podobně jako nádraží nebo politika podléhají rozkladným procesům. Náš den spolu končíme s pivem u Subotice nad zbytky kolejí do Maďarska, které nikam nevedou.

První tři hodiny odloučení jsme strávili až ke konci závodu, a to po příjezdu do Prahy, kdy jsme se každý odebrali k důkladné očistě do svých kutlochů (a Někdo k rychlému šlofíku). Tříhodinový čas na přemýšlení nás následně nakopnul k tomu pokračovat ve vylomeninách i v rodném městě. Neplecha neukončena.

Cestování bez map nám nedělalo problém. Na Budapešt nás maďarští řidiči navedli a z Budapešti domů už dojet umíme.

Na výzvu v pravém slove smyslu jsme se trochu vykašlali, ale zato jsme se nechali profesionálně okroužkovat. Je to dostatečně kuřecí nebo je to spíš hovězí nápad?

Naše groteskní neznalost fungování kasina velice zaskočila paní recepční, přesto nás však registrovala a nasměrovala k ruletě. Poslední tři kila padly na černou (krtčí barvu) a výsledek byl smutný, přesto očekávaný. Jsme oficiálně na nule.

Malé podniky to měly posledních pár let těžké, proto jsme se rozhodli podpořit jejich návštěvníky a zároveň to, co je nám blízké. U vystřeleného oka na Žižkově, kde před pár měsíci vznikl náš X-Challenge tým, jsme tedy pozvali pár místňáků na pivo a podělili se s nimi o své zážitky.

V rámci přípravy závěrečné hostiny před odjezdem do Chomutova jsme se vydali kontit a lov byl více než úspěšný. Uvovili jsme nejen chleba, ale i květinové dary pro všechny, kdo si je zaslouží.

Tuto mantru jsme praktikovali každý den a statisticky jsme byli nejvíce vděční za lidi, které jsme potkali po cestě, a taky jeden za druhého.

pojeď se mnou po evropě stopovat
na to není třeba celý léto robotovat
jen se nebudeš deset dní mýt
z jídla z popelnice žít
a hoď se do parády
protože hezkým holkám auta zastavují rády
tak pojeď se mnou budem se mít nejlíp
řekl mi jednou filip
a dvě piva to trvalo
než mi to nedalo
a už jsme vyplňovali registraci

najdou se i tací
kteří si z beara grillse neberou inspiraci
to jsme však nebyli my
od začátku jsme byli velmi od rány
a mířili na vrcholy hor i za turecké brány

brzy nám ale došlo že nejvyšší tempo závodu
nepřináši takovou pohodu
a ač svoje hranice komfortu rádi posuneme
věci co nás nebaví dělat nebudeme
a vyšperkujem si to po svém
(naše cíle jsme ale stejně zvládli s prstem v nose)

poučení první:
kdo si dělá velký plánování
stane se snadno oslem
a proto neměj radši žádný představy
může se stát že ti půl dne auto nezastaví
a nebo tě frajer v kamionu vezme přes celou zem

hlavní moudro co si však odnesem
je, že na cestování není třeba peněz ani pojízdnýho auťáka
jen stačí mít dobrýho parťáka
a solidně pod kloboukem
jen tak lze vzít evropu jedním velkým low-cost obloukem

Začal jsem tím krátit dlouhou chvíli ve stopnutém tureckém autě, pak jsem na výzvu zapomněl a dnes ráno jsem jí dohnal se slováky a ukrajinci na koleji - byl to rachot.