Přepočítávám... – Letní X-Challenge 2023

Loni nám to na nejjižnější cíp Evropy bez peněz nestačilo, takže letos se vydáváme znova! Nemůžeme říct, kde skončíme, za to ale víme, že do toho dáme zase vše. (Především prázdnou peněženku!). Aneb kdo neumí učí, kdo neumí učit, stopuje. Aneb chudý student a ještě chudší učitelka na tripu! Aneb zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní! Zatím naskledanou!:)))(((:

Z Prahy do Wroclawy jsme se dostaly za pomocí 3 stopů a musíme říct, že byly všechny naprosto luxusní. Všechno to byly opravdu pestrobarevné duše a se všema jsme si krásně posdíleli naše životy.
Wroclawská challenge zněla jasně - dát si Pivo Grzane (neboli svařené pivko), což však bylo těžší, než jsme si myslely. Všude na nás koukali, jak kdybysme spadly z jahody na znak. Prej tohle nevedou, ať zkusíme jinde. Nakonec nás naše skvělá intuice zavedla do Baru u Vikinga, což byla ta nejlepší věc, která nás mohla potkat. Narazily jsme na samotného pana majitele, který z nás byl hotov (a my z něj!). Dal nám pivko, hezky jsme pokecali, naučil nás házet sekerou (tak bacha na nás, jo!) a my jsme mu na oplátku daly naši fotku (měl slzičku ve vočku, hehe).
Rozloučily jsme se a šly hledat místo na spaní. To jsme ale nevěděly, co nás čeká…
Krásný park ve dne se proměnil v temné místo plné bezďáků a feťáků, ze křoví u bytovek nás vyháněli pejskaři, hostely (10) obsazeny a beze snahy nám pomoci…
Končíme na vlakovém nádraží, v zimě a unavené. Takhle to nedáme.
A tak nám přichází vhod penízky, které jsme si vydělaly a schovaly z loňské xchallenge, kupujeme bus do Varšavy a doufáme, že se v něm alespoň na chvilku vyspíme.

Druhý den byl náročnější, než jsme čekaly.
Cesta autobusem nebyla úplně dle představ, ale dvě hodinky spánku přinesla. A tak jsme byly pyšné, že jsme během dvou dnů zvládly už druhý checkpoint.
Rozhodly jsme splnit výzvu na checkpointu a to: Dostat se na střechu Domu umění a kultury a vyfotit panorama mrakodrapů. Fronta byla dlouhá a nevypadalo to, že by měli zájem se s námi vybavovat, takže jsme vymyslely plán B. Dostaneme se na jakýkoliv mrakodrap a od tama to vyfotíme. To jsme ale netušily, že všechny tyhle mrakodrapy jsou pro firmy a ty jsou soukromé a nikde nás nepustí bez státní prověrky. Takže jsme 3 hodiny lítaly po všemožných budovách, abychom pak zjistily, že nás nikam nepustí a že musíme do hotelu. Tam jsme se dostaly do Sky baru v nejvyšším patře jednoho hotelu a stálo to safra za to! (Viz foto).
No a long story short - totálně vyčerpané (s bolavými těly) jsme šly pěšky přes celou Varšavu, abychom pak další tři hodiny hledaly nejlepší místo na stop. Každopádně ale! Co se nestalo. Stop vyšel!
Náš stop - výbornej a neskutečně ukecanej kamioňák - nám zastavil třebas po 20ti sekundách a ještě ke všemu jel přímo do Gdaňska!!! Takže jsme s ním 5 hodin debatovaly po polskočesku a nakonec jsme dojely do našeho cíle. A jelikož je vesmír v rovnováze, tak se nám po cestě podařilo zařídit ubytování u jedné slečny v jejím novém bytě úplně zadarmo!
Vyzvedává nás, odváží na byt, předává klíče a my jdeme unavené, ale šťastné konečně spát.

Našim prvním checkpointem byla Wroclav, kam jsme se dostaly na 3 stopy.
Stvrdily jsme ji i místní challengí - tedy pivkem.

Druhý checkpoint ve Varšavě jsme potvrdily panoramatickou fotkou ze střechy Sky baru.
Panoramatickou fotku můžete vidět u příspěvku: Den druhý.
Zde se podařila nahrát nepanoramatická!

Tohle místečko u moře na vás dýchne pohodovou atmosférou! Moře, sluníčko, pohoda.
My zde samozřejmě splnily i místní výzvu - natočit dějepisné video o husitském tažení na Balt.
Video můžete vidět na našem Instagramu nebo si o něj napište na WhatsApp.

Vstaly jsme bez budíku (paneboželuxus), spaly jsme v úplně nové posteli (ve spacácích samozřejmě), kterou jsme vlastnoručně rozbalily a také jsme od naší hostitelky dostaly skvělou snídani. Pak nás zavezla do města, kde jsme si s ní udělaly procházku, pozvala nás na višňovici a na oběd do “Bar turistyczny”, ve kterém pracuje její mamča. Takže jsme se seznámily, pak jsme tam pokecaly s jednou paní, která pochází z Česka a úplně báječně se napapkaly!
Poté jsme se už samy vydaly do víru velkoměsta.
Na bleším trhu se nám podařilo pouhé 2 banány a proteinovou tyčinku směnit za: 2 kamínky, prstýnek (pro naši hostitelku), vonné tyčinky, epesní kompas a něco, co nikdo už dál nechtěl, my netušíme, co to je, a tak jsme to nazvaly “husitou” (ale bude to nejspíš nějaký rikša prostě) a rozhodly se, že si ho necháme, jelikož máme takový dojem, že nám ještě bude hodně k užitku…
Udělaly jsme si krásnou procházku domů, na bytě jsme pokecaly s naší krásnou duší - hostitelkou a zároveň se s ní rozloučily, protože nás zítra čeká zase další cesta za dobrodružstvím.

Rozloučily jsme se s naším krásným bytem, udělaly si klidnou ranní rutinu (hlavně jsme si umyly vlasy - pocit k nezaplacení!!!), poskládaly naše batohy (Edu a Petru) a valily rovnou na stop. Ten se nám podařilo chytit do 10ti minut. Letos nám ten hitchhiking fakt jde!!! A jedeme přímo až k našemu Checkpointu - Jastrzebia Góra, takže boží! Na místě jsme měly splnit Challenge: udělat dějepisnou přednášku o Husitech táhnoucích k Baltskému moři. Jak se nám to povedlo můžete posoudit sami v následujících videích. My samy jsme se každopádně dost pobavily… Pokecaly jsme s indiánem z Peru, odpočinuly si v lesíku, pořešily co dál a vydaly se opět na stop, tentokrát směr -> Štětín. Čekání na stop bylo trochu delší. Dopadlo to tak, že nás jeden pán popovezl na lepší stopovací místo a pak nás taťka se synem svezli tak půl hoďky za město. Skončily jsme ale dřív, než jsme zamýšlely - a to konkrétně ve městě - Wejherovo. Stop dál se nedařil, a tak jsme se vydaly k Mekáči, po cestě jsme pro jistotu, kdybychom se nedostaly dál, hledaly místo ke spaní, kam jsme se po dvouhodinovém sezení v McDonaldovi vydaly uložit. Něco nám ale nedalo a řekly jsme si, že zkusíme zazvonit na Hasiče, jestli bychom si mohly lehnout před jejich hasičárnu, jelikož nám to připadalo jako nejvíc bezpečné místo v okolí (měli tam kamery a kdo by navíc v noci chodil k hasičárně, že…). To jsme ale ještě netušily, že nás vezmou spát k nim dovnitř, dají nám teplou večeři a čaj, udělají nám exkurzi celého jejich prostoru a ještě s nima i bezvadně pokecáme. Nasmály jsme se dneska hodně - ať už při tvorbě našeho husitského videa, tak i s pány hasiči. No a teď už uleháme do svých loží na tomto bezpečném místě a jsme víc, než spokojené.

Tak jsme zvládly poslední checkpoint v Polsku.
Je to kouzelné pohádkové místo bez jediné známky tajemna. Proto nás ani neláká k tomu vymýšlet nějakou hororovou historku.

Vstáváme po šesté, jelikož jsme hasičům slíbily, že se před jejich výměnou směny vypakujeme. Jeden hasič nám každé donese tatranku a čokoládu a pak nás odvádí do hasičárny, kde už je nastoupený celý sbor, který si s námi chce udělat fotku. Milujeme je, všichni mají tak strašně krásnou a klidnou energii. Jde vidět, že jak jsme nadšený my z nich, jsou nadšeni i oni z nás.
Na stop jsme čekaly celkem hodinu, ale stálo to za to, jelikož jsme si stoply pána, který nás vzal až do Štětína (4hodinová cesta), no a pak jsme se postupně dokodrcaly až do nejtemnějšího místa v Evropě - Krzyvy las.
Z tohohle nejtemnějšího lesa se ale nakonec vyklubal ten nejroztomilejší les, takže nějaká výzva, abychom vymyslely strašidelnou storku na tohle místo nás vůbec nevábila. A to bychom nebyly my, abychom se nerozhodly stopovat dál a to přímo až do Rostocku, kde jsme si chtěly stopnout trajekt až do Dánska. Že je to nemožné? Dejte nám pár hodin a my vás přesvědčíme o opaku.

Tak co? Mysleli jste si, že chytit ferry je nemožné? Tak to jste se spletli! Nám se to podařilo, sice až v druhé vlně (v 1:30 ráno), ale je to tak!
A tak se ocitáme na palubě a smějem se, co budeme dělat, až za dvě hodiny dojedem. Spát se tam nedalo a ani v hale v přístavu později. Po probdělé noci se vydáváme na cestu stopovat směr Kodaň.
Tentokrát si nás první auto “stoplo” samo a díky dalším dvoum se dostáváme opravdu až do Kodaně.
Jsme vyčerpané a tak si jdeme dát do parku trochu oraz, ať se zregenerujeme a vymyslíme, co dál.
Procházíme městem a cítíme, že se dnes fakt potřebujeme vyspat. Tvoříme ceduli: Our story for a place to sleep. Připneme ji na batoh a do minuty na nás volá jeden pár na kolech, že mají ubytování u nich v bytovce, my vysvětlujeme, že nemáme peníze a oni, že nám to zaplatí. Neuvěřitelný!
Jdeme si odložit batohy, osprchovat se, oblict do čistého a hurá na pohodovou prohlídku města.
Rozhodujeme se, že zkusíme dumpster diving, ale nevíme jak na to, tak se jdeme aspoň zeptat do jednoho bistra na zbytky. Co se nestane, šéf s náma dá řeč a už dostáváme fresh bagel s kuřecím a tortilu s falafelem. Neskutečná vděčnost!
Jdeme si to sníst do parku a musíme uznat, že dlouho nám nic takhle nechutnalo.
Zbytek dne jsme strávily procházkou po městě, hodnocením královské stráže, koukáním na kola a pride vlajky … a teď už jdeme v klidu spát do postýlek! Zítra nás čeká hippie část města.

V Kodani jsme navštívily komunitu ve čtvrti Christiania a splnily jsme tu výzvu - nabídnout jim pomoc. Takže jsme z jedné kavárny poodnášely odpad do recyklačního místa a roztřídíly. Víc práce tam pro nás bohužel neměli.
Místo bylo dřív hippie komunitou, nám to tak teď úplně nepřišlo.
V downtownu bylo zakázané fotit, tak aspoň něco málo z okolí.

Probudily jsme se ve sklepním apartmánu (Zlodějově pokoji, jak bylo psáno na dveřích), hodily spršku, posnídaly zbytky, a vyrazily do “Hippie čtvrti” - Christiania, kde se nacházel náš další checkpoint. Když jsme na místo dorazily, byly jsme celkem v šoku. Tamější downtown neměl s Hippie komunitou absolutně nic společného: agrese na každém rohu, spousta omamných látek, zákaz focení a blbě čumící lidi. Našim úkolem bylo pomoct tamějším lidem - a tak jsme po chvilce hledání (kdy pro nás nikdo neměl práci) zašly do velmi milé kavárny, kde nás malinko zaúkolovaly. Pomohly jsme jim odnést odpad do recyklační zóny a roztřídily ho.
Pak už jsme pádily zpět, abychom se mohly vystěhovat a rozloučit s rodinkou, která nám poskytla ubytování.
Vydaly jsme se na stop, ale kvůli dešti jsme se na dvě hodiny zasekly v parku pod stříškou. Byl to ale příjemně strávený čas.
Po cestě na stop jsme na zemi našly poklad - celé balení čínských nudlí, no nemohly jsme to tam nechat, mohlo by se hodit!
Stop se nám moc nedařil. Kousek nás popovezl hodný pan autobusák, který nám tím chtěl pomoct, ale bohužel jsme se dostaly na crazy místo na stop.
Naštěstí nám pomohl jeden český klučina, žijící v Kodani, a hodil nás s kamarádem na benzínku.
Tam už nás našel jeden (opět) český pár, že nás sveze o kus dál směr Odense. V autě nastalo mega překvapení, když jsme zjistily, že se jedná o rodiče Andrejčiny spolužačky. Svět je fakt malej!!!
Poslední stop, hodný pán, nás dovezl skoro až na adresu našeho zahradního ubytování v Odense!
První noc pod širákem na bezpečném místě.

Probudit se vlastním apartmánu? Spát na posteli pod peřinama? Umýt se mýdlem? Uvařit si rozpustné kafe? Posnídat plechovku kakaa, kterou jsme dostaly od našeho včerejšího stopu? Přesně takhle pro nás vypadalo čtvrteční ráno - zní to jako úplné banality, kterých bychom si možná za normálních okolností tolik nevšímaly, pro nás to ale znamenalo neskutečný vděk a pocit štěstí.
Balíme se, vracíme klíče od apartmánu, vytahujeme ceduli “back home” s Českou vlajkou a hrajeme to na emoce. Vyrážíme z centra stopovat na exit u dálnice. Nezdá se to, ale tohle “prdelení se z města” nám dycky zabere skoro hodinu. Je jedenáct a my začínáme stopovat. Netrvá to ani 15 minut a my si stopujeme FLIXBUS mířící až do Berlína. Kvůli kontrole nás ale musí vyhodit už v Hamburku. Nevadí, i to je velký posun.
Co se ale nestalo! V Hamburku nám nenápadně naznačuje ať jdeme ven, ale batohy necháme uvnitř. Těsně před odjezdem na nás mrká, ať nastoupíme! Mega mazec! Řítíme se pohodlně dál do Berlína.
Hurá, jsme tu! Nadšení nám vydrželo asi dvě minuty. Nastává prison break! Jak se sakra dostaneme z centra Berlína?
Po dvou hodinách stání na benzince a zoufalé snaze jednoho taxikáře nám rádoby pomoci se rozhodujeme sáhnout na loňské, těžce vydřené a rok uschované, peníze a kupujeme vlak do Drážďan. Ten ale jede z hlavního nádraží, které je od nás vzdálené 8km. Tak nasazujeme ulity na záda a vydáváme se nočním Berlínem na vlak. Po úmorné cestě konečně nasedáme a těšíme se pryč od všech těch šílených lidí tady.

V Gdaňsk jsme na tržnici směnily banán a proteinovou tyčinku za dva kamínky, prstýnek, kompas, vonné tyčinky a husitu (rikšák).

Tento návyk se nám moc líbil. Bylo fajn sledovat, jak máme někdy jiný názor na ten den a někdy naopak úplně stejný.

Hustý jsme byly :-D Hned první večer jsme zavítaly do vikingské hospůdky, kde se házelo sekerama na terče. Bylo to fakt hustý, takže bylo jasné, že se to chceme naučit. Vypadalo to docela jednoduše, ale opak byl pravdou. Musely jsme do toho dát opravdu hodně síly, aby se to v terči udrželo. Parádní zážitek!

Andrejka si dala krásný Dirty Dance v Gdaňsk s jednou paní na ulici. Salsa lekce potom přešla spíše na improvizaci, ale to se taky počítá!
Video se nám nedaří bohužel nahrát, tak kdyžtak na vyžádání přes WhatsApp :-D

Dřepy byly! Každý den! Poctivě! Nejčastěji, když jsme stopovaly a nikdo nám nechtěl zastavit :-D

Náš první stop byl pán, který má nemocného vnuka, spousta nákladů nejde z pojišťovny. Zrovna mu vezl z Prahy léky. Měl tam letáček, na kterém jsme si vše přečetly a na dané číslo účtu jsme potom později poslaly penízky :-)

Tentokrát jsme si střihly i YesMana. Vyšel na náš day off v Gdaňsk, takže jsme si nezajely někam úplně mimo, jak kdybychom asi stopovaly, ale díky tomu jsme se dobře najedly a taky se nechaly pozvat na drink :-D

Tak to jsme opravdu potřebovaly. Takový day off jsme si daly v Gdaňsk, kde jsme dostaly možnost přespání. A tak jsme nechaly batůžky na pokoji a vydaly se poznat tohle krásné město. A prostě jen tak být, nikam nespěchat a užívat si. Opravdu paráda. To se nám loni vůbec nepoštěstilo, takže jsme si to letos fakt užily!

Tohle zas tak složité nebylo, neb jsme si to jely už druhý rok :-D Takže neutratit korunku - na pohodu. A co víc? Zrovna jsme ten den dostaly penízky od dvou hodných paní, a to se nám sakra hodilo na nocleh! Krásně splněno!

Poslední den, poslední noc... nespaly jsme. V 0:25 jsme dorazily do Drážďan. Měli jsme domluvený sraz s klukama z jiného týmu, protože tam míříli taky. Super bylo, že jsme každý dojeli na jiné nádraží :-D Kluci nakonec došli za námi - na hlavní a vyrazili jsme společně hledat místo na stop.
Prošli jsme celé město, zašli až za něj a pak jsme lesem, polem, bahnem, vodou, s čelovkou a super vykládací náladou dorazili až k restplace místu za městem na dálnici, kde jsme museli přelézt plot (ehm, moc nám předem nedošlo, že to asi bude oplocené, ale nás nic nezastaví :-D) a mohli jme začít skákat po autech, jedoucích do ČR.
Podařilo se nám chytnout stopík do Mělníka (už rozděleni, my jely dřív, kluci počkali), tam jsme se trochu sekly, ale podařilo se nám chytnou kluka, co jel k zubaři, aby nás popovezl a pak už nás hodila hodná paní přímo až do Prahy!
Tak jsme tu, tam kde to vše začalo, to i končí.
Uteklo to! Jako bychom začínaly včera.

Praha - Wroclaw - Varšava - Gdaňsk - Jastrzebia Gora - Krzywy las - Rostock - Kodaň - Odense - Flensburg - Berlín - Drážďany - Praha

Ujeté km: 3551
Počet stopů aut: 24
Počet stopů autobusů: 2
Počet stopů trajektů: 1
Projeté země: 3-4 (když budem počítat i Česko, kde jsme taky kejsly)
Nachozených km: 121
Noci beze spánku: 3
Zážítků: NESPOČET!

Milujem to! Prostě neskutečná jízda opět. A ne, nestačilo nám to, pojedeme zas. Tak nás ani nezkoušejte zastavit!

Dnes proběhlo naše první spaní pod širákem. Vzbudili nás ptáčci a sluníčko. Usmívaly jsme se na sebe. Bylo příjemné spát venku a zároveň usínat s pocitem jistoty a bezpečí! Když jsme se s paní loučily, zjistily jsme, že se chystá příští týden do Brna a že Američan, kterého tam právě ubytovává, nějakou dobu bydlel v Brně. Museli jsme se všichni čtyři na chvíli pozastavit a pousmát se nad tím, jak je opět svět malý. Nebylo na co čekat, a tak jsme vyrazily na stop. Věděly jsme, že dostat se z centra bude bolestivé… Nakonec to tak hrozné nebylo, jelikož si náš všiml jeden z nejlepších stopů, co jsme kdy měly. Paní jela s maminkou do města, který byl cca hodinku od Odense. Ta paní byla právě po operaci krku a stejně za námi vyběhla na ulici se zeptat, kam potřebujeme… Kecaly jsme s nimi celou cestu, byly naprosto úžasné. Na benzínce nám koupily jídlo a záchod (:-D) a aby toho nebylo málo, dostaly jsme od nich 50 € (samozřejmě jsme si to nechtěly vzít, ale trvaly na tom - to jsme ještě netušily, že nám zachránily nocleh). Pak nás popovezl ještě jeden stop - pár s ročním miminkem, kteří nás hodili těsně před hranice s Německem. Tam jsme vytvrdly na pěkně dlouho a přepočítaly naši cestu do Hannoveru. Všichni totiž jeli do města za hranicema - Flensburgu - a nebo nám prostě nechtěli zastavit. Pak zastavil klučina, který jel taky do tohoto místa a že do Hannoveru jede zítra. Ještě, že nás osvítilo a vzaly jsme si na něj kontakt (v případě nouze, že bychom nikoho nenašly, musely zde přenocovat a zítra ráno - abychom měly jistotu, že se tam fakt dostaneme - jely s ním). “Tak jistotu máme, ale tohle se fakt nestane”. No tak přesně o pár hodin později se “tohle fakt stalo”. A tak jsme opět vykejsly v Mekáči a přepočítávaly…
Rozhodly jsme se celý náš dnešní obnos investovat do noclehu v tomhle městečku, protože už fakt nebylo jak se dostat dál a v okolí to na moc safe místa nevypadalo.
Takže děkujeme paním za penízky, protože se teď válíme v posteli!
Joooo a na večeři jsme si uvařily naše včera na ulici nalezené čínské nudle se solí z mekáče.
Mňam a dobrou