Banánový dezert – Letní X-Challenge 2023

Moje pátá cesta na Balkán za poslední rok výjimečně nezačíná ve Vídni, nad kterou jsme po dubnové epizodě "Spaní ve čtyřech centimetrech vody v parku plnym pochybnejch existencí" trochu zlomili hůl - volba startovacího bodu pro naše další jižní dobrodrůžo tedy padla na slovenskou metropoli. Bohužel nejen naše volba.
Poslední benzinka u Bratislavy před maďarskýma hranicema, už je docela pozdě, jedeme s fajn párečkem, co nám slíbil pomoc s plněním jedný vcelku těžký výzvy a koupil večeři, tady už určitě nikdo nebude, co se může pokazit? Stejnou úvahu (jenom možná bez tý večeře a výzvy) mělo ale evidentně pět dalších týmů, takže se nás na benzince schází dohromady dvanáct. Z toho deset toužících se dostat do Budapešti. Stopařskej ideál.
Kolegiálně necháváme ty, kteří přijeli před náma, taky odjet před náma, což má za následek první noc strávenou na odpočívadle za benzinkou. Trochu přinasraně a demotivovaně si stavíme domeček pod lavičkama a stříškou (to kdyby přišly zase nějaký přívaly vody jako tehdy v tý Vídni, nikdy nezapomeneme) a v jedenáct to zalamujeme. Teda jak kdo, mně je zima, chce se mi čůrat už od momentu, kdy jsem se pracně nasoukala do spacáku pod lavičkou obloženou našima věcma, takže vysoukání se vyžaduje zapojení i těch svalů v těle, o kterých člověk ani neví že je má, a tak upadám do kómatu až někdy k ránu.
Je půl devátý a měli bychom vstávat, pokud peak naší letní akce nechce bejt Bratislava, což nechce. Aspoň svítí sluníčko. Pořád trochu přinasraně balíme domeček, snídáme snídani od toho slovenskýho párečku, a jdem na to. Zbyli jsme tam dva poslední týmy zoufalců, kteří zoufale obcházej všechny auta, jestli do tý Budapešti fakt nikdo nejede. Zoufale nejede. Všichni jedou do Vídně, takže když k nám dojede tým, co pokračuje do Rakouska, docela rychle od nás zase odjede. Do Maďarska nikdo. Je skoro jedenáct a začínám bejt protivná. Stanovuju si světlo na konci tunelu, v jedenáct přesně začnu kalit ten zbytek vína ze včera.
Přibližně v 10:58 přijíždí auto se srbskou SPZkou. Přestávám bejt protivná, protože protivný lidi by auto se srbskou SPZkou nemuselo vzít. Je to docela závod s tim druhým týmem, chvíli se snažíme, aby nás pán vzal všechny čtyři, ale málo místa, tak s trochou omluv odjížíme jenom já s Matym. Do SRBSKA! Pán je Slovák, takže jazyková bariéra prolomena, vyhýbáme se Budapešti, život je zase krásnej.
Nic tak super extra se vlastně za prvních čtyřiadvacet hodin Banánovému dezertu nepřihodilo. Jenom jsem chtěla říct, že občas to prostě nejde, a jo, je to docela nepříjemný bejt po celý noci v jedenáct dopoledne furt někde u Bratislavy o hladu, a koukat, jak všichni už maj minimálně padesát checkpointů a splněnejch sedmdesát výzev a vy jste... u Bratislavy. Ale ten pocit, když si konečně sedáte do auta, který jede doopravdy tim směrem, kam se chcete dostat, za ty prodřepěný hodiny na benzinkách fakt stojí. Sílu a úsměv!

Centrum Bělehradu, trocha hladu, výhled kouzelnej a (roz)hovor, co je plnej smyslu jenom pro nás. Byl! Ale teď výjimečně nebudu v příspěvcích výřečná - už jsem všechno řekla Matymu.
Usínáme za odkudsi liniucího se zvuku kapely Dubioza Kolektiv jenom pár metrů od sloupu na fotce. Přece jenom ne všechno musí dávat smysl.

Z Bělehradu do centra třetího největšího srbskýho města (takže jako kdybyste v Česku jeli do Ostravy? vizuálně by to docela odpovídalo, hh) jsme to dali na dva stopy, čekací doba na oba dohromady lehce pod třicet vteřin. Srbský názory na politiku teda nic moc, ale schopnost brát stopaře týhle balkánský zemi nikdo upřít nemůže. Jinak protože je yesman, čekání v zácpě nám pán krátí cigaretou. Snad neřikáme yes i rakovině plic. V centru Niše dostáváme tousta za Matesův okouzlující úsměv, mastíme na pevnost, z pevnosti na burek a z burku znova na stop. Srbija hodně dobrý, ale oba trochu cejtíme, že už chcem do Makedonie. Já ještě opláču, že včera tu hrála na jazzovym fesťáku Dubioza - beztak to bylo to, co jsme slyšeli až do pěti do rána v centru Bělehradu, sbalim zbytek burku, Matyho (i když to už vlastně nemusim, haha) a jedem.

Den, kterej jsme strávili víceméně v autech, co k mýmu obřímu překvapení jely směrem, kterým jsme potřebovali (mně se tyhle dobrý věci totiž moc nestávaj, ale asi měl yesden i můj strážnej anděl), k nám byl víceméně docela milosrdnej. Dáme si toust se šunkou a sýrem? Yes. Chcete pivo? Yes. Chcete cígo? No... tak jako yes, no. Hele, co kdybych vběhnul tam do tý fontány? Yes. (Tady si všimněte, že se ani nemusíme hecovat navzájem, jsme docela samozábavní). Matesi, zajódluj během hovoru při šestikilometrový jízdě! Yes. (Díky, Máro). Utahaní, ztracení ve městě před Skopjí (večer už měl asi ten můj anděl toho yesování dost, tak se na nás docela vys❤️al) po kolosálním neúspěchu v tak kýčovitě luxusní restauraci, že se ani nedivim, že nás trochu vyfakovali, nacházíme sportovní centrum, kde parta Makedonců 50 let+ a dvakráttolikkilo+ hraje fotbal. Obsluha umí anglicky, no nekecej. Dáte si třešňičkový pití a kafe? Yes.
Přichází majitel. Má tu kromě sportovního centra i továrnu na beton a u ní chatrčoidní pofelplac s nefunkční telkou a trochu hnusnym gaučem. Ale je tu zásuvka a nefouká! Do you want to sleep here? MEGA YES.

Do hlavního města Makedonie ("nikdy, nikdy Makedonii na makedonský půdě nebo před Makedoncem neřikej Severní Makedonie", tane mi na mysli poučení, co jsem před měsícem dostala od svýho - překvapivě makedonskýho - kamaráda) se dostáváme po příjemný noci v chartčoidním pofelplacu (fotodokumentace viz náš splněnej YESman) v Kumanově. Jenom po chvilce stopu nás nabírá pán s dcerou, která mluví dobře anglicky a chce si povídat, a tak vyprávíme. Vyhazujou nás v centru i s croissanty, vodou, ledovym kafem a kolou. Hezký. Na to, jak nás jeden z týmů varoval, ať sem nejezdíme, obzvlášť hezký.
První bizár je ani ne pět minut pěšky - jedna ze tří falešných lodí (je to konstruovaný jako dům ve tvaru lodě) na řece protékající centrem, nadšenci urbexu by jistě zajásali, je totiž ve vcelku pokročilým stadiu rozpadu, i přes závoru tam po pozitivně naladěných schodech lezeme, a mně je okamžitě líto těch peněz, energie a práce, co tohle všechno ani ne před deseti lety muselo dát. Hned googlim článek, co by mi řekl víc, ty lodě jsou celkem tři, další dvě pořád fungujou jako restaurace, i když při zvýšený hladině vody představujou bezpečnostní riziko - prej pro celý město. Zajímavý. Good luck.
Okolní náplavka a náměstí s fakt obrovskou (!) sochou týpka na koni se nám líbí. Sochy jsou tu vlastně všude, až bych si to dovolila nazvat druhym bizárem, prej každej, kdo tu něco znamenal, má svoji sochy. Maty se začíná shánět po naší soše, a pak taky speciálně cení budovatelský sochy na domě, kterej je postavenej v antickým stylu. Je to tu trochu překýčený, no. Snažim se dělat chytrou a random odkazem na googlu se dočítám něco o starym kamennym mostě z období Osmanský říše, zrovna na jednom mostě stojíme, ty sochy sem asi přidali později a asi to i nějak zrekonstruovali, ale stejně, hustý, tos věděl, že tohle tu postavili Osmani? Dostávám od Matyho uzemněno ukázáním na nedalekou ceduli, vybudováno 2012, nojo, tak jsem se o dva mosty sekla, je to až ten za tim dalšim. Možná bych měla zkusit přestat dělat chytrou.
A bo sme hustí, ve spalujícím žáru makedonskýho slunce, ne nepodobnýmu tomu, který maj na vlajce, razíme na checkpoint další, kterým je TVOJE MÁMA (haha.) - kaňon Matka. Doufám v koupačku. Slunce na Velín!❤️

Umíme hrát leda na nervy. Taneční? Ty jsem úspěšně zatahovala, a navíc mi ve školce paní učitelka Vendulka řekla, že vytleskávám špatně rytmus, takže ho asi neslyšim, takže tanec tim taky docela spadnul. Navíc se trošililinku stydíme. Na druhou stranu je lepší dělat ostudu někde, kde nás ani trochu neznaj, a tak se hlavní bulvár Bělehradu mohl ve čtvrtek večer těšit z hry na harmoniku, již jsme získali na B*něnské vyměňovací výzvě, doprovázené žonglováním s vesele barevnými ponožkami. Ani jeden neumíme hrát na harmoniku ani žonglovat. Bylo to poznat i na neexistující finanční odměně v Matyho kulichu - já jsem svůj milovaný klobouček s vlajkou Bosny a Hercegoviny z taktických důvodů uprostřed Srbska radši nevytahovala.
Soustrastný pohledy střídal smích malých dětí (kdybychom nezapomněli počítat, kolik dětí se nám /vy/smálo, možná máme další výzvu), ale já jsem na nás docela pyšná. Když někdo něco umí, jde se s tím do světa docela jednoduše, za to se schopnostma na úrovni -3/10 to drobátko drhne - ale aspoň už vim, že do foukací harmoniky se dá foukat oběma směrama!

V posledním příspěvku mimo výzvu nebo checkpoint jsem psaní skončila u pána, co nás z Bratislavy vzal druhej den letní akce až do Srbska. Cesta přes Maďarsko byla na nás dva až moc klidná - asi nás měla připravit na to DRAMA na maďarsko-srbských hranicích. Pan řidič Ivan, co byl mega týpek, mluvil slovensky, ale žil v Kanadě, a dal nám broskev, nás před hraničním přechodem nevyhodil, a tak, když jsme se já s Matesem nepozdávávali panu srbskýmu policajtovi, celou tu zábavnou, rychlou a uklidňující kontrolu spočívající v šacování úplně každý věci, co s sebou máme, musel absolvovat s náma. Pan srbská policie nejdřív pečlivě vytřídil naše věci od věcí pana Ivana, kterej evidentně podezřelej z všelijakých criminal offenses nebyl, a pak že jdeme vybalovat. Výborně, lovely, splendid, vůbec mě nesere rozkládat všechno do mýho šestatřicetilitrovýho batůžku pracně napasovaný oblečení, jenom aby se nějakej pan srbská policie (PSP) podíval. Na řadu jde první Maty, PSP kontroluje každý jeho trenky, ponožky, triko, nejvíc ho ale zaujme toaletní pytlíček s lékama (rozbíjí jeden paralen, a, jak o tři dny později a všechny hygienický potřeby černěji zjišťujeme, i živočišný uhlí) a deodorantem na koule. K tomu čuchá a maže si to na prsty, načež Maty nonšalantně poznamená: "this is for... you know, balls." PSP si deodorant na koule utírá do kalhot a odkládá na hromadu věcí, který prošly kontrolou. Balíček prezervativů prochází bez hnutí brvou (M: "Podle mě stejně nevěděl, co to je.").
Všechno v alrightu (až na naše duševní rozpoložení), Maty si nasraně znova pracně balí všechny vybalený věci, co ještě před dvaceti minutama byly pracně zabalený, řada je na mně. Ok, chápu, že mu přijdu jako ruličkář s ledvinkou, klepe na můj hřeben (asi jestli v něm neni dutinka na kokain??? i kdyby byla, je to stejně jedno, protože ho i s případným obsahem za pár hodin ztratim), málem otevře analogovej foťák tam, kde je film (musela jsem docela zakročit, ale poslech mě) (nechci dávat tips, kde pašovat věci, ale neotevřel to), a tampony z nějakýho důvodu zkoumat nechce. Miluju muže a jejich strach z menstruačních pomůcek, v sedmnácti jsem na koncert propašovala flašku vodky v obalu od vložek, ženy teroristky by to měly hrozně lehký. Nicméně moje ruličkářská ledvinka prošla, přišel čas na můj roztomilý oranžový batůžek s pride odznáčkem, já v copánkách a hipísáckejch kalhotách, jak bych JÁ mohla vypadat podezřele? Stejně nasraně jako před chvílí Mates, i já rozepínám pracně napěchovanej, ještě pečlivěji než tetris seskládanej batoh. Nahoře jsou kalhotky ze včera, pak pytlík s čistejma kalhotkama, hygiena - PSP evidentně dostává strach. Mává na mě, ať to radši zapnu a jdu mu z očí. Nikdy jsem nikomu z očí nešla radši.
Zbytek cesty na skoro opuštěnou benzinku před Novim Sadem pomlouváme PSP. Pan Ivan i jeho historky nás bavili přes tři hodiny. My jsme ho na hranicích asi tolik nebavili, ale nedal to na sobě znát.
Na benzince získáváme pljeskavicu za Matyho okouzlující úsměv, jízdu taxíkem do Bělehradu zdarma za ten můj, a přednášku v srbštině o tom, jak je Biden big morone, Europa špatně a SRBIJA SVOBODNA. Nádech výdech, úsměv, aspoň jedem. Pán je vysmátej, vidí auto s německou SPZkou, se záchvatem smíchu a svobodnou srbskou hudbou na volume 200 si jentak zahajluje, je to docela sranda.
V Bělehradě jsme skoro nahned, plníme BusKinga (o tom jsem se už rozepsala), pokoukneme po památkách, a na jedný z těch hlavních - tedy na Bělehradské pevnosti - nakonec i za zvuku mojí milovaný Dubiozy spíme. Dneska nakonec dobrý.

Příspěvek od Matyho here, nemám cit pro psaní jako Barunka, ale komediant jsem (občas až moc, promiň Beru). Po fantastickém randění v našem prvním checkpointu (vizte checkpoint Niš) se odebíráme do naší vysněné země. Makedonii (čtěte Severní Makedonie, pokud jste z Řecka) máme už na dosah, zbývá nám nějaký dvě hodiny cesty do Skopje. Z Niš se dostáváme stopem kousek za město na místo, které je i na Hitchwiki, parádička. Stojíme pár minut u mýtné brány před dálnici a stopujeme, když si pro nás doběhne týpek. Jede směrem na Makedonii! Nasedáme a jedeme. Čím jsme jižněji, tím víc se jazyková bariéra prohlubuje, nicméně nakonec se chápeme, že chceme vyhodit na benzínce před Vranje. Nakonec se asi i chápeme v tom, co tu děláme a dostáváme sladký pitíčka na cestu. Moje závislost na cukru se tu těžce projevuje a Barunka na tom není o nic líp, docela bych exnul dva litry Coly teď. Nicméně jsme na benzínce, začíná být večer a tak trochu pospícháme. Hm, moc to nejde, auta jsou zbytečně plný dětí a rodinky si jedou válet šunky do Řecka. Společnost nám dělají dvě fenky, nicméně jedna si celou dobu hraje na samce, ehm. Najednou se na benzínku dokutálí oranžovej pomeranč ala oranžové italské auto, Barunka s prosíkem kráčí a žádá o svezení. Auto je mnohem plnější, než jsme čekali a jsou v něm dvě ženy a jeden muž, nicméně Barunky prosík přemluví i ten nejzatvrzelejší parmezán. JEDEME DO MAKEDONIE. Jako sardinky, ale neva. Na hranicích už nás tentokrát žádné humanitární bombardování nečeká a v klidu je překračujeme. Dostáváme se na benzínku u města Kumanovo. Třikrát sláva Make... aha, z Xchallenge Whatsappu se ozývá, že good luck? Že nic moc? Že co nejdřív pryč? Pfff. No dobře, stopování sice už šlo líp, ale dostali jsme tu pivo! Nakonec nás, už za tmy, bere nějaký štramák kousek do Kumanova. Hm, docela bychom si spinkli už, ale nikde nic. Rozhodneme se jít tedy na kraj města k nějaké restauraci, teda, šli jsme nějakou polorozbořenou průmyslovou lokací a najednou se před námi zjeví restaurace jak z Atén! Všude luxusní lidi, auta, budova nádherná, prostě všechno. Taky jsme dostali luxusní ,,bye bye sorry nemůžeme vám pomoci". Jdeme tedy kousek dál k malému sport centru s barem. Barman moc neumí anglicky, říká, ať si tu klidně odpočineme, když ale přijde řeč na spaní, opět moc neví, jak nám pomoci a volá šéfovi. Šéfové nakonec dorazí dva, nejdřív si připadám jako na výslechu, ale nakonec se jedná o velmi příjemný a přátelský rozhovor nad kafem, čtyřmi sandwichi, sladkýma pitíčkama..prostě parádní večer. Bříška jsou spokojená a teď to spaní ještě prosím. Pan majitel má hned vedle továrnu na beton a vede nás k malé boudě pro zaměstnance, tak buď spát tady a nebo v zahradě pod stromy. Nakonec volíme creepy, lehce smradlavou a pavučinami pokrytou, boudu. Noc byla parádní a my jsme ready na to drandit Makedonií!

Je to jenom šestnáct kilometrů ze Skopje, neni ani poledne, tam budem nahned, a když budem hodně hustý, možná dorazíme i na náš vlastní checkpoint, kam chci ze všeho nejvíc. Jezero Ohrid, ze Skopje něco přes dvě hodiny. Jenomže to bych nesměla bejt krizovej manažer à la náš expremiér (tedy takový typ krizového manažera, který krize neřeší, ale vytváří) a stejně, jako jsem si v Bělehradě vybrečela katedrálu, i ve Skopje pofňukávám po autobusku č. 60, údajně jedoucímu asi kilometr od kaňonu. Budget je (naše útrata činí zatím jedno víno proti trudomyslnosti na benzince v Blavě, plus dvě eSIMky s daty, protože dva mistři světa ve FOMO se neuváženě vypravili mimo EU a tudíž by je megabajt dat stál zhruba budget na celou akci), ale narozdíl od budgetu chuť stopovat dneska nějak není. Maty, jakožto správný typ krizového manažera, se hned s místními hrne řešit jízdenky, ceny a směr, a já sedím ve stínu a datlim splněnou výzvu a checkpoint do appky (vidíte, nejsem úplně k ničemu součást banánovýho dezertu. I když nejsem ani banán, ani zmrzlina, ani šlehačka, bez který se správnej banana split neobejde. To je všechno Maty. Já jsem ten čokoládovej topping. Je to s nim hezčí a lepší, to jo, ale víceméně to jde i bez něj. Ale s nim lepší, vo tom žádná). Jízdenky máme, dvě babči, co nám to zorganizovaly, odjížděj jinym busem, goodbye, in ten minutes bus sixty, jojo díky, dámy. Než ale šedesátka přijíždí, těch desetiminutovek uběhne přibližně šest, a navíc nás bus vykopne ne jeden, ne dva, ne tři, ale tři a půl kilometru od kaňonu, Horste! Paráda, tolik k ušetřenýmu času a energii, Báro. Divim se, že Maty nic neřiká. Teď bych možná i uznala, že bychom tam stopem byli dřív.
Když se konečně dovlečeme ke kaňonu (po tom, co nás solidně vyfakovali ve dvou hospodách, ve třetí aspoň dostáváme sladký studený kafe), naděje na koupání docela rychle mizí - jediná pseudoplážička je na druhý straně přes vodu. Ptáme se na loď, moc nadějí tomu nedávám, stojej se tam na ni fronty doopravdy platících lidí, ale po pár minutách už nás asi desetiletej kluk vede k tý nejmenší lodi, co tam maj. Snaží se nás zkásnout, my že nemáme, a že jeho starší kámoš / brácha / šéf / ? nám řekl, že nás sveze i bez peněz. Jedeme! K checkpointu splněná výzva, projeli jsme se lodičkou po kaňonu, olala. Před vyloděním se ptáme, jestli se pro nás klučina třeba vrátí. Only for money. Ups. Ale to je problém našich budoucích já, jsme uvaření, jdem se koupat. Uvaření nás rychle přejde, voda je přibližně půl stupně od zamrznutí, já si to užívám, plavu ráda, po troše hysterie plaveme oba, i když někteří ne tolik rádi. Po výkonu hodném Michaela Phelpse však dochází na lámání chleba - podle Map.cz je to k bodu, k němuž by to bylo 30 minut po rovině, byli-li bychom na druhý straně vody, něco okolo hodiny a půl. Přes most. A kopec. Paráda podruhý. Od Svinjaku, s nímž jsem měla tu čest před rokem, se kopcům vyhejbám víc, než se čert vyhejbá kříži, ale tohle je naštěstí docela malý, za půl hodinky už hopkám po pozemku kostela na vrcholu a nutim Matyho, ať mě fotí s výhledama. Scházíme do vesnice, ve dvou různých podnicích jsou na nás hodní a dostáváme najíst, v jednom i skvělý domácí víno. Kempíme to v parku, je to trochu strašidelný, ale Maty nám staví domeček, už ležíme, večerní rituál "co se nám dnes povedlo" jsme si oblíbili, jenže já si vzpomínám i na věc, co se nám ještě nepovedla - Matesi, my neudělali ty fakin dřepy. NADŠENĚ A S RADOSTÍ se hrabu ze spacáku, Mates ještě nadšeněji a s větší radostí dřepuje ve spacáku. Uf, je teprv jedenáct. Dva checkpointy za den, to člověka vyčerpá... Dobrou a málo komárů🫶🏻

Náš osobní checkpoint, jezero Ohrid na makedonsko-albánských hranicích, je pokořen pátej den. Je třináctýho srpna, a když jsem se ráno probouzela u vyschlýho "jezera" Treska, pár kilometrů od kaňonu Matka a pár dalších kilometrů za Skopjí, moc jsem večerní koupačce v Ohridu nevěřila. Ještě míň jsem tomu věřila po zjištění naší ranní situace - jsme na dost nepraktickym místě, kde navíc nic nejezdí, a musíme se doplahočit na mýtnou bránu na dálnici, která je tři kilometry (v mém měřítku tedy třista tisíc kilometrů) po silnici, kde je celkem přibližně asi jeden centimetr čtvereční stínu. Je super, že už mě nemusí stresovat, jestli se vůbec stihnem vrátit domů, protože tenhle pochod smrti a k tomu nalačno nemám šanci přežít. Chce to aspoň cukr. V restauraci, která je sice zavřená, ale někdo tam uklízí, se ptáme slečny, jestli nám doplní aspoň vodu, Mates se ptá po "leftover coke" a když si ujasníme, že myslíme kolu, no fakt, získáváme i tu.
O padesát litrů potu později jsme u tý mýtný brány! Nemůžu tomu uvěřit. Kácíme se do stínu, pijeme kolu, neni to náhoda, že u jednoho stromu (doufám, že si teď budete zpívat Michala Davida jako já, neni zač), po pár minutkách se sbíráme na stop. Ani nestačim zvednout palec, když za mnou promluví anděl. "Do you want to come to Ohrid with us?" Chvilku si myslim, že halucinuju, ale to už sedim v klimatizovanym autě směr naše vysněný jezero. Kdo jinej, než bosňáci nás zachránili. Ač jsem v Makedonii, Bosna upevňuje svoje prvenství v žebříčku mých nejoblíbenějších zemí. Paní je z Bihaće, kde jsem byla na letní akci před rokem, ten svět je malej, a prej že když se v Bihaći narodí dítě, hoděj ho do tý řeky, která tam teče a kde jsem byla na raftech, no a když to mimino přežije, je ready na život. Jedním dechem dodala, že o lidech ze západní Bosny se řiká, že jsou trochu jeblý. I wonder why.
Z týhle cesty žádný fotky nemám, napůl jsem nevěřila, že aninenajeden stop jedem rovnou k Ohridu, a napůl jsem byla strašně, strašně unavená. Tý vděčnosti mám ale v sobě pořád hrozně moc, a nejen za tyhle lidi, ale i za všechny ostatní, co nám pomohli, i za to, jak je to tady u Ohridu nádherný. Ale o víc tom ve výzvě "Zpomal, oddechni a poznej více místo, kde se právě nacházíš". Jdu se koupat. Pusu.

U Ohridu zůstáváme i drobet dýl, než je potřeba pro splnění výzvy "Zpomal a oddechni", takže krásně odpočatí s výhledem na Gardu z Wishe posíláme slunce a hlavně pohled na Velín. Doufáme, že dojde, shánění pohledů jsem věnovala docela velkou část tříhodinovky, kterou jsem měla pro sebe. Pokud si na Banánový dezert vzpomenete, až naše (TW: následuje slovo z pekla) ✨čumkarta✨ přijde, chtěla bych vám popsat aktuální atmosféru, při který byla psaná: 27 stupňů, nebe modrý, jezero modrý, sedíme na pivku, chroustáme oříšky, vypadáme jak poštovní ústředna, a moc nás nesere, že bude pět a ještě jsme zdaleka nezačali stopovat, nebo řešit, co s náma dneska bude. Je to docela všeobecná pohoda, ale na vás se do toho Česka moc těšíme❤️

🇲🇰tři hodiny u Ohridskýho jezera na dva způsoby🇲🇰
MATY REVIEW
Odcházím od svého parťáka, od své přítelkyně, od svého zdroje na lásku (a šediny). Vydávám se podél jezera neznámo kam. Cestou procházím kolem místňáckyvypadající restaurace, dávám si levnej burger a pivo a pokračuju dál. Hrozně rád bych stihl nějakej kopec, když můžu, ale všechno je mega daleko a navíc je vedro, pokračuju tedy dál podél jezera a chci se alespoň vykoupat. Zastavuju se u nějaké pláže a rozvaluju se, přemýšlím, co s volným časem, kdežto náhle mě to praští do nosu! Malé dítě! Ale nejde o něj, ale o to, co dělá, postavilo to hrad z písku. Mega jo, postavím si hrad. Nejdřív si tedy rychle zaplavu a pak započínám svoji architektonickou kariéru. Postavím zdánlivě obyčejné kamenné městečko s hradem a vodním příkopem, který mi občas dělá problém, ale nějaká voda se tam občas dostane. U koho z vás nikdy nebylo období sucha hm? Nicméně začínám přemýšlet, co udělá moji stavbu jedinečnou? Jak překonám ač primitivní, tak kreativní a odhodlané myšlení malého spratka?! Vždycky prostě může přijít dítě a naházet na svoji stavbu víc kamenů, postavit hlubší příkop, a tak dále. Musím zapojit něco, co dítě nemá, vymyslet něco, co žádné dítě nevymyslí... MÁM TO! Vítězoslavně pokládám do svého městečka hezký kámen a na něj minci. Je to tak, minci. Co tato mince značí? Hádejte, můžete... 5...4...3...2...1...ANO. Moje městečko má vlastního výběrčího daní! Něco takového žádnej harant nikdy nepřekoná. Moje dynastie bude díky daňovému systému existovat po staletí! Ha, pyšně se balím a odcházím. Během balení si všimnu, jak dítě jde ke svému hradu a bourá ho (Lmao to se fakt stalo to sem nečekal) VÍTĚZSTVÍ JE MÉ. NASTOLIL JSEM DOMINANCI A PLIVL MALÉMU DÍTĚTI DO KSICHTU. Cestou zpět k Barunce jsem si ještě od dalších dvou roztomilých dětiček koupil limonádku na ulici, myslel sem, že se tohle děje jen v amerických filmech, super cute. O tomhle všem následně Barunce vyprávím, je nadšená!

BÁRA REVIEW
Dnešek začal docela blbě, co si budem, mam píchlou karimatku, zdály se mi noční můry o tom, že mě někdo unes v kufru od auta (jsem ráda, že cestuju takovym způsobem, kterej nezahrnuje cizí auta a cizí lidi), jsme daleko od centra a pakujeme se dlouho. Z "rozdělíme se v 10" se tedy stává "rozdělíme se o dvě a půl hodiny později", já zůstávám na pláži, kde máme za tři hodiny sraz, a v pětačtyřiceti stupních lepim karimatku. Nikdy jsem to nedělala, a tak jenom lepim a doufám. Zatímco lepení schne, párkrát plavu a mezitim (jak večer zjišťuju) si pořizuju popáleniny pátýho stupně. Karimatka vypadá o něco nevyfouknutelněji, a tak se sbírám, mise je se najíst a sehnat pohledy. Obojí úspěch, poprvé za letní akci si kupuju věci v supermarketu, a najednou mi to přijde docela fascinující. Baví mě se koukat na všechny ty věci a vybírat je. Se svým úlovkem sebou plácnu do centra do parčíku pod strom a jednu bagetu, jednu okurku a pomerančovej džusík si užívám skoro hodinu. Baví mě si v hlavě vymejšlet životní příběhy kolemjdoucích. Tohle jsem potřebovala.
I s pohledama se pak vypravim zpátky na místo srazu, ještě neodolám espressu za ani ne třicet korun v plážovym baru, a pohledy začínám nadepisovat. Za chvilku přichází nadšenej Maty. A dál už to znáte.

Větší výzva, než to vymyslet a snad alespoň trochu kreativně ztvárnit, bylo technický provedení. Přijdu si jak boomer, co neumí wordovej dokument uložit jako PDFko. Ale snažili jsme se, a tak představujem světu každodenní desetiboj, s nímž se jakožto účastníci Letní akce potýkáme. Všechna čest a sláva Decathlonu!

Frčíme si to Makedonií, přátel máme po málu i v ČR, tudíž netušíme, zda tuhle výzvu vůbec dokážeme splnit. Je pondělí a my se pomalu ale jistě zvedáme z Ohridu a začínáme mířit zpět na sever. Pán nás bere kousek do jednoho města, odkud nás pak bere slečna až do Skopje. Dáváme se do řeči a zjišťujeme, že holčina míří až do města Kumanovo. Pobaví nás to, s úsměvem vzpomínáme na krásný sport bar, kde nás vlídně pohostili zdejší majitelé a pak nás nechali spát v domečku pro zaměstnance u továrny na beton. A najednou nás to trkne... HMMM NEJSOU TO JAKOŽE KAMARÁDI? Máme na ně Facebook, hned jim píšeme a našemu celostátnímu Uberu říkáme, že s ní jedeme až do Kumanova. Nikdo neodepisuje, co teď, neštěstí, no co se dá dělat. MY SI ZA NIMA PROSTĚ NAKRÁČÍME TAAAAK. No a tak jdeme, holčina nás vyhodí pár minut od onoho sport clubu. Pomalu se blížíme a už nás vyhlíží zdejší brigádník, usmívá se na nás, vítá nás a hned nám nabízí sladký pitíčka. Unavená nálada je postupně porážena náladou odhodlanou a spokojenou. Ptáme se brigádníka na spaní, můžeme zase do našeho Hiltonu prosím? Opět, jako pár dnů zpět, volá šéfům, ti přijíždí a všichni souhlasí! Ouje, další krásnej pln jídla, pití a ubytování ve smradu a pavučinách. A proč? Protože jsme navštívili svoje kamarády z Evropy! Tak! Tak zase někdy see you around Europe.

Zvládli jsme to! Třináctýho srpna, pátej den akce, nás bosenští andělé vezou přes celou Makedonii až do Ohridu, největšího města ležícího u stejnojmennýho jezera. Naše cesta z Prahy od začátku vedla sem, Niš, Skopje a kaňon Matka jsou checkpointy po cestě jen tak mimochodem, ale Ohrid - ten je pro nás aspoň za padesát tisíc bodů. Jsme oba šíleně rádi, že jsme to dokázali.
Město je to trochu turistický, nevadí, hned si běžíme sáhnout na vodu, to jestli je fakt opravdická, a pak poprvé jdeme do restaurace s úmyslem zaplatit. Na zahrádce ale neni místo, chvíli se zoufale rozhlížíme a nakukujeme dovnitř, ale pán, kterej sedí venku u stolu sám, nás zve, abychom si přisedli. Nakonec je z rychlýho oběda dvou a půl hodinový vysedávání u jídla, dvou piv a kafe, na který nás pán zve, je to makedonskej malíř s trochu moc levičáckym postojem k životu, ale je zábavnej, měl přítelkyni v Česku (jako asi každej druhej chlap 50+, se kterym se tady na Balkáně bavíme, to byli za minulýho režimu Jugoslávci tak lukrativní partie?), mluvíme o hodně věcech, dostaneme od pána i adresu a můžeme mu poslat pohled, nakonec se zvedáme a že jestli s ním půjdem ještě na pivo někam jinam, jeho autobus jede až za hodinu a půl, no tak jo. Po cestě nám Sokol (toť jeho jméno, že prej jestli jsme věděli, že je v Praze ulice Sokolovská, věděli, a tys věděl, že na západě máš dokonce vlastní město? Nevěděl, hustý) ukazuje pláž, kde po tom, co se rozloučíme, strávíme celej večer, díky, byl to fakt zajímavej pokec a ještě zajímavější týpek.
I když jsme přijeli asi ve dvě odpoledne, koupat se jdeme až v půl sedmý, protože mermomocí musíme do supermarketu pro kartáč na vlasy, jelikož jsem v Kumanově dvě noci zpátky ten svůj zapomněla. Jezero příjemně chladí, potápíme se, a konečně si poprvý od tý doby, co jsme na cestě, myju vlasy u nedalekýho kohoutku s vodou. Zjišťuju, že mytí vlasů je moje oblíbená činnost. Až do jedenácti se válíme na pláži, píšem příspěvky a nalejváme se levným makedonským vínem, když už je ta date night. Pak už naše tradiční pakování, večerní přesun do parku, stavění domečku, dobrou noc, v noci se budim, protože mi rupla karimatka a já ležim na zemi, achjo, zbytek noci hrozný, ráno se přesouváme na jinou pláž, kde potkáváme pár Poláků, no výborně, poslední jazyk do naší dada básničky. Přesun na naši pláž. Následující tři hodiny plníme Sólistu, tedy se na tři hodiny rozdělujeme, já sháním pohledy, a okolo čtvrtý jdeme na poslední pívo a tak trochu si hrát na poštovní ústřednu. Stopovat začínáme v šest.
Tenhle klidnej, línej den, kdy jsme si jenom užívali město, který bylo našim cílem, bude určitě jeden z mých nejoblíbenějších dní tohohle léta. Balkán, starý města, plavání a čas o samotě spojuje to, že je miluju - a navíc jsme těch pět dní fakt hnali, takže splnit tuhle zpomalovací výzvu v našem checkpointu zaslíbeném bylo víc než potřeba.
Třešničkou na tomhle dortu, kterym tenhle den byl, je auto, který nás veze zase přes celou Makedonii do Kumanova. Jo, tam, kde jsme se pozvali do místního sportbaru a mohli spát v charčoidním pofelplacu pro dělníky. Takže tam spíme znova, wouhou, a dokonce tu na mě počkal můj zapomenutej kartáč na vlasy! Detaily k přečtení ve splněný výzvě "See you around Europe". Jdeme spát šťastní, protože ještě nevíme, že další den na benzínce v Kumanově uvíznem na (zatim) šest hodin, ale tim nechci kazit tenhle sluníčkovej post. 🥲🫶🏻

Věděli jste, že první pohlednice (resp. něco jako pokus o ni) vznikla v roce 1777 ve Francii? Škoda, že ten, koho pohledy napadlo vyrábět, nežil v době Nobelovy ceny, protože bych ho chtěla nominovat. MILUJU PSANÍ POHLEDŮ, a miluju je i dostávat (kdyby někdo taky miloval psaní pohledů, můžeme to spojit), takže tahle výzva je spíš potěšení, než povinnost. Jen a jen na makedonský poště záleží, jestli mezi potěšenými našimi psaními bude pan Sokol, ten trochu moc levičácky smýšlející umělec z Ohridu, Nika, kterou jsme si stopli na Slovensku, a Paľo (situace obdobná). Věříme makedonský poště. Nějak tu ta infrastruktura přece fungovat musí... Že jo?
Lovíme adresy v poznámkách mobilů, já už tu mám pěknou sbírečku článků, a když tenhle o tři dny později dopisuju (ještě je zbytek čtvrtka a pohledy jsme posílali v pondělí, reportování vzhledem k naší tristní datové a stopovací situaci šlo na chvíli stranou), tak mam v hlavě náměty alespoň na sedm dalších. Bude dlouhá noc (ty a já nastokrát... ale tak nějak mam pocit, že to asi budu jenom já, Matyho nechám vyspat, zaslouží si to). Sedíme u Ohridskýho jezera, dali jsme si Skopsko točeno, slunce pere a pere, a tak je naše hra na poštovní ústřednu o něco veselejší, než by byla uprostřed lesa s čajem a za deště.
Jak to, že je zase pět? Nicméně mě nezvedá čas (už jsme u Ohridu něco přes 27 hodin), ale moje sluneční popáleniny, které z pátého stupně poskočily ještě o dva levely vejš. Trochu lituju, že ten opalovací krém se má dobře ve stínu v mym batůžku a ne na mojí kůži.
Jdeme na stop, po cestě házíme pohledy do něčeho, co by teoreticky mohla bejt poštovní schránka, a k mýmu překvapení ten stop jde dobře. Na dvě auta se dostáváme přes celou Makedonii do Kumanova, kde se vracíme za našima kámošema do sportbaru a chatrčoidního pofelplacu, o čemž Maty krásně napsal v See you around Europe. Zejtřek bude dost naprd, ale to ten večer ještě nevíme, takže jdem spát sice spálení, ale najedení a šťastní.

Úsměvy rozdává Banánový dezert celou cestu. Minimálně jednou za pár hodin se nám vysměje řidič, kterej nás následně nevezme. Ale ne, rozdáváme i hezké úsměvy, které na obličeje namalovaly naše příběhy, fantastické povahy nebo naše naprosto dokonale božská a nedozírná skromnost. Protože se nám tedy směje už půlka východní Evropy, je těžké vybrat specifických 10. Ale přesto máme v hlavě 10 úsměvů, které z dnešního dne (17.8.) vybereme. A začali jsme pěkně po půlnoci, dorazili jsme do Noviho Sadu a po lekci tanga jsme se odebrali spát na jeden poloostrov s chatkami. Je zde i pár restauraci, paráda, všechny mají zavřeno, PARÁDA. Hledáme teda místňáky, co by nám mohli pomoci s jídlem, bo máme ukrutný hlad. Nakonec se jeden najde a jde s námi až do 3 km vzdálené pekárny. A to stále není náš úsměv, ten potkáváme cestou tam i zpět, respektive čtyři úsměvy. Jedná se o místní omladinu, která se onen večer posílila alkoholem a rozhodla se nás zčeknout. Když jim začneme vysvětlovat, kdo jsme, co děláme a jestli by to nepřeložili našemu vřelému doprovodu, začnou se šíleně smát, že ani mluvit nedokážou. Dvěma chlapcům to přijde fascinující, dvěma dívkám možná trochu hot, nicméně mě zajímá teď jenom hot burek. Loučíme se tedy, v duchu přeji chlapcům i dívkám veselou noc (mrk mrk), a my se jdeme věnovat naší pekařské vášni. To jsou naše první čtyři úsměvy, zbylých šest už je stručnější. Cestou k hranicím s Maďarskem se táhneme šílenou řadou aut, má přes kilometr. Chceme tedy rozveselit všechny okolo a vytváříme ceduli honk&smile. Šest zatroubení jsme opravdu dostali, ale koneckonců jsme často pobavili hlavně dětičky a spolujezdce. Takže skromně na závěr bych napsal, že jsme rozdali zhruba 647362839496992741 úsměvů. Dobrý, co?

Několikrát jsem ve svých psaních naťukla, že ani já, ani Maty nedisponujeme žádným speciálním hudebním talentem nebo sportovním nadáním, a tak byla škála dovedností, které by nás někdo hustší než my mohl naučit, poměrně široká. Ten správnej hustej týpek na sebe ale nechal docela dlouho čekat. Ve středu šestnáctýho srpna, den po našem veleúspěšným jediným patnáctikilometrovým stopu, to ale docela jde, a tak se od hranic Srbska a Makedonie dostáváme až do Noviho Sadu na severu Srbska. Právě náš poslední stop je Filip - mladej tanečník, co nás veze z Bělehradu. Během prvních pěti minut nám oznámí, že to, co děláme my (tzn. celou letní akci a stopování), by rozhodně dělat nemohl, protože je na to moc velkej introvert. Následující hodinu moc velkej introvert nezavře pusu. Nám to nevadí, řiká zajímavý věci a mluví dobře, takže člověk nemusí používat 100 % mozkový kapacity, aby mu rozuměl, což je příjemná změna oproti většině lidí tady na Balkáně. Dozvídáme se, že Filip tancuje tango a tangu taky věnoval celej svůj život, hustý, a teď jede do Noviho Sadu učit lekci, ještě hustší, naučíš nás taky něco? Takhle se zveme k němu do studia, teď už můžu přiznat, že mě ještě trochu víc než tango zajímaj sprchy, co tam jsou, ale když už jsme čistí a voňaví, i to tango je docela zábavný. Dřevěnej klacek je proti mě sice úžasně rytmický a ohebný stvoření, ale po chvilce pilování zvládáme základní krok, jeho kratší verzi, a tři figury, proč tenhle týpek neučí v tanečních, který pro mě byly vždycky hrozný utrpení, to teda nevim. Maty pak vyzývá k tanci jednu ze dvou studentek, který jsou s náma na lekci, místní babču, která tango ale dělá už osm let, a tak vede spíš ona Matese, než on ji, ale jde mu to s ní líp, než se mnou, to se jim musí nechat. Stejně ale v pauzičkách docela závistivě pokukujeme po Filipovi a jeho partnerkách, asi už chápu, co tim myslel, když řikal, že je nejlepší v Srbsku.
Po třech hodinách už toho máme plný střevíce, jedna z přítomných dam nám nabízí, že můžeme přespat před jejím víkendovým baráčkem, co má na jednom ostrově na Dunaji tady ve městě (večer ještě proběhne vášnivá debata mezi mnou a Matesem, jestli Danube znamená anglicky Dunaj, škoda že jsme neměli internet, abych mohla ukázat, že mam pravdu, a taky jsem ráda, že máme oba maturitu ze zeměpisu), výhledy hezký, a vypadá to výjimečně bezpečně.
Hlad nás ale ještě vyžene na šestikilometrovej hike do nonstop pekárny, ale když se vrátíme, všechno je krásný. Spát jdu s pocitem, že jsem se právě naučila víc ze společenských tanců, než za půl roku v tanečních.

Tuhle výzvu jsme nechali na konec, s tím, že je fakt jednoduchá - ale dost nás přelvapilo, kolik lidí se na to kafe prostě pozvat nenechá! Zajímalo by mě, jestli je to nějakej kulturní fenomén, nebo s náma ty řidiči jednoduše nechtěli trávit víc času, než bylo nezbytně nutný, nicméně jsme dostali několikrát odmítnuto.
Nejen s touhle výzvou nás včera zachránili dva sympoši z Nizozemska, Martin a Tim. Než se k nim dostanu (a nabídnu jejich email modelingovým agenturám, mrk), je ale potřeba trocha kontextu: z Noviho Sadu vystopovat nešlo. Nechceme opakovat Kumanovskej scénář, tj. osm hodin na jedný benzince, a tak se po přibližně hodině posouváme ke kruhovýmu objezdu blíž k dálnici. A pak k dalšímu. A dalšímu. Náš fyzickej i psychickej stav s každým dalším kruháčem padá hlouběji a hlouběji až někam pod dno, je asi 32 stupňů. Párkrát si popláču. Nikdo nás nechce. Jediný řešení je benzinka na dálnici, sedm kilometrů pěšky po nějakejch polních cestách. Řikám si, že je mi vlastně jedno, jestli umřu na kruhovym objezdu nebo polní cestě, takže se vydáváme na pouť kukuřicí. Uf. Dobrá zpráva je, že po hodině a půl jsme u benzinky. Špatná? Že všude, kam dohlídnem, je kolem ní plot. Po kratším boji je ale zdolán a já se kácim k benzince. Maty si jde pro párek a kolu, a já mezitim pokukuju po dvou Holanďanech v nejmenším autě na světě. Kromě nich je tu jeden kamion a jedno auto plný lidí. Bezva, to vypadá lukrativně. Maty za nima ale neohroženě i s párkem jde, chvíli to vypadá, že máme smůlu, maj auto plný krámů, ale nakonec se smilujou. Já totiž sedim asi pět metrů od nich a tajně brečim, protože si myslim, že tam určitě zůstaneme už navždy. Je to lidská verze tetrisu, vezeme na klíně vzadu kromě svejch věcí i ty jejich, ale jedem!
Uf podruhý. Házej nás na hranice, na poslední benzince v Srbsku jim to kafe konečně kupujeme. Když jim řikáme, kolik řidičů nás už odmítlo, nechápou. Konečně, moji lidé. Docela dlouho tam s nima ještě sedíme a bavíme se, fronta na hranice, kterou s Matym nakonec po svých předběhneme, je totiž hrozně dlouhá a nehejbe se. Nakonec jsem ráda, že jsme si to kafe dali s takhle v pohodě klukama a ne s nějakym random řidičem. Tak. Ale už je čas na návrat do Evropský unie. Máváme.

Banánový dezert se opět servíruje už několikátou hodinu na benzínce, a tak ze žalu začal rýmovat. S přibývajícími hodinami možná přibude i benzínkové blues doplněné hrou na harmoniku. Zatím můžeme nabídnout pouze poezii:

Makedonský slunce pálí,
zapadá tam někde v dáli,
na Banány svítí jasně,
a já neumim psát básně.

Česko, Blava, Srbsko, Skopje -
bylo toho vážně hodně,
avšak cesta zpátky vázne,
"tak proč stopuješ, ty blázne?"

Má to světlý stránky totiž:
když příležitosti se chopíš,
třeba tango tancovat se naučíš
a co bys jindy nezkusil, okusíš.

Vykoupeš se v kaňonu,
nálada jde nahoru,
víno zdarma popíjíš,
nálada jde ještě výš.

Teď už jenom domů jet,
zastav auto, zastav hned...
nějak to půjde, věříme,
na fesťák se těšíme❤️

Tohle není výzva, tohle není checkpoint, tohle je něco mnohem lepšího, možná nejlepšího, jedná se o představení krásy stopu, která podle mě tkví v potkávání nových a zajímavých lidí.
Je pátek, den před závěrečným fesťákem, a my trčíme několik hodin na benzínce u Srbsko-maďarských hranic. Zoufale tu lítám po celé benzínce a hledám našeho budoucího řidiče, Barunce není dobře, a tak ve stínu hrotí naše nejlepší články (jsi nejlepší, kočičko). Všechna auta jsou přeplněná, je to frustrující, ale nakonec se najde jeden hrdina! Jmenuje se Hasan (nebo Hassan nebo Hasann nebo Hhasan nebo Hhaassaann?), je původem z Egypta a právě jede z Turecka do Francie. Má v autě milion věcí, ale nějak se skládáme a jedeme! Jasan Hasan je super friendly, typickej východní typek, nabízí nám dobrůtky a povídá vše možné. Právě jeho povídání mě začíná obzvlášť zajímat. Prvně zjišťujeme, že je mu 35 let a má ženu a 4 děti. Následně zmiňuje, že nikdy neměl čas na cestování, a to taky proto, že byl 4 roky ve vězení. Holy shit vězeň, zabije nás, naše orgány prodá na černém trhu a naše identity na dark webu. Ne ok, byl vězněn za to, že protestoval. Před deseti lety se v Egyptě udál masakr, při kterém umřelo 1000 lidí, on proti tomu protestoval a oni ho zavřeli (long story short). Povídá nám o vězení v Egyptě, prý žilo 24 chlapů v jedné celé, přičemž každý měl na spaní asi 33 až 35 centimetrů místa, ukazuje nám gesto rukama, podle kterého se to vyměřovalo. Hustý. Taky povídá, že směli ven z cely pouze na dvě hodiny denně (a v neděli vůbec). Taky pašovali dovnitř mobilní telefony, když je ostraha chytla, vězni se dostali na samotku. Prý se jedná o malou místnost bez světla a pouze s místem na spaní (píšu místo, protože se nedá ani mluvit o dece na zemi). K jídlu se tam dostává kus chleba se sýrem, který se ale prý nedá jist, protože po něm lezou brouci a jiná havěť. Říká nám dokonce, že když na samotce dostanete vodu, tak vám ji dají v lahvi bez víčka, abyste láhev nemohli použít jako polštář. Děs, on sám na samotce strávil týden. Vypráví další různé věci, jak se společně modlili 5x denně, jak si vyráběli vlastní šachy z plastových víček, jak jim dozorci postupně dovolili mít alespoň knížky a další drobnosti z hrozného života ve vězení. Když z vězení odešel, musel doma chvilku jist plastovým příborem a spát na zemi, protože na to byl zkrátka zvyklej. Do slz mě ale dostává situace s jeho rodinou. Do vězení se dostal, když byl se svojí ženou rok a měli spolu 3 měsíce první dítě. Povídá mi, že ho chodila navštěvovat každý týden a že ani jednou nevynechala a že jedna návštěva je náročný několikahodinový proces, kdy návštěvníky šacují a kvůli půlhodinové návštěvě je potřeba klidně i pět hodin čekat. Když se z vězení dostal, jeho synovi už byly čtyři roky. Ta představa té lásky a oddanosti a zároveň toho smutku, co musel v té době převládat mezi nimi mě opravdu dostává. Ale on nikdy nebyl smutnej nebo naštvanej, povídal nám, jak si nikdy nezakrýval tvář a všude chodil hrdě, protože se neměl za co stydět, neudělal nic špatného. Když ho při nástupu do vězení fotili, na fotce se usmíval. Fascinující člověk a k jeho historkám jsme se dostali právě díky stopování a díky X-Challenge. Je to důkaz toho, jak je tenhle styl cestování krásnej a že dodává do života strašně moc zážitků a zkušeností, děkuju!

(Baruš edit: Hasan se s náma fotil, ale na svůj mobil a o fotku jsme si zapomněli říct, achjo, a tak přikládám aspoň Matyho BeReal a svoji sedící situaci)

Pomalu, ale jistě, aneb jak to zvládnout, když to stojí


Nestopuju poprvé, ani podruhé, a ani potřetí. Na každé cestě stopem mě ale něco překvapí, a většinou je to věc, která mě mohla napadnout, anebo bych si přála, aby mi ji někdo předtím řekl - a teď mluvím obzvlášť o situacích, kdy ten stop nejde jako po másle, a nejde vlastně prakticky vůbec. I když jsme měli dny, kdy jsme jeli jako draci, jedna dálnice střídala druhou, a za oknem se krajina měnila rychlostí 180 kilometrů za hodinu, byly i hodiny, které byly nekonečné. Strávené na benzinkách, případně podél cest. Na sluníčku. Chtěla bych psát o tom, co se honí hlavou, když auta nestaví, a dát tak nějak veřejně najevo, že je normální se cítit špatně - protože dřív nebo později tyhle zaseknuté hodiny potkají každého stopaře, je to statistika. Stejně tak je ale statistika, že dřív nebo později vás někdo vezme, a že na tom místě prostě nezůstanete navždy. I když já sama tomu občas mívám problémy věřit.

Potká-li vás stojící hodina (nebo dvě, nebo osm) na benzince, je to o něco výhodnější, co se týče základních životních potřeb, než někde u cesty uprostřed ničeho. Párek, presso, pivo, to byly naše tři základní P pro přežití, pokud tahle situace nastala. Pivo je lepší nepít moc nápadně. Českým řidičům byste mohli dělat chutě, a ti zahraniční by pro to naopak nemuseli mít pochopení. V čem je benzinka naopak trochu horší, je ta vlastní zodpovědnost za to, kolik oslovíte řidičů. Někdy ta sociální nálada prostě není, a tak si každé auto, které přijede, pečlivě prohlížíte, kdo tam sedí, jak se tváří, jé, vzadu někdo je? Taková škoda, nemůžu se jít zeptat, maj plno. Po určité době téhle ptací úzkosti však většinou (alespoň u mě) přichází absolutní apatie a ptám se plných i poloprázdných aut, neumíte anglicky? Nevadí, zašprechtíme, aha ani to ne, po srbski klidně, vy na mě po srbski, já na vás česky, to nějak klapne. Dostat do téhle nálady mi pomáhá hlavně dlouhá doba strávená na jednom místě a uvědomění, že ty lidi už v životě neuvidím. Že jim budu připadat trapná? Na můj dotaz nejspíš zapomenou rychleji, než já na jejich ne. Nejhorší je se odhodlat za nima jít. Prostě jít a nemyslet. A usmát se. Dobrý den, nejedete náhodou *do místa kam se hrozně nutně potřebuju okamžitě dostat* a nemáte místo pro dva stopaře? Většinou sice nejedou nebo nemaj, ale ten pocit, když po X hodinách nastupujete do auta jedoucího vaším směrem, za všechny ty předešlý ne stojí.

Stopování u silnice trošku postrádá ten intenzivní lidský aspekt, ale ne úplně - pokud s vámi řidiči komunikují alespoň přes sklo (mám plno / nejedu tím směrem / zůstávám tady ve městě / čáááu), většinou tak poznáte, že jste na dobrém místě a že časem někdo zastaví. Horší je to s naprostou netečností, kdy se na vás dvacet aut v řadě nikdo nepodívá. Nebo trapně přibrzdí a pak na to šlápne, haha, tos nám to nandal. Jako holka ještě rozeznávám jednu kategorii řidičů, pracovní název "odporný prasata", jejichž jediný smysl existence patrně tkví v tom, že stopařkám během dvou vteřin gestem výmluvně ukážou, co by jim jak a kam strčili. Doufám, že těmhle lidem překoušou kuny kabely pod kapotou.

Jak se ale úplně nezhroutit z toho, když někde trčíte už několik hodin a vypadá to, že trčet budete ještě minimálně pár věčností? Pro mě je nejtěžší se nepřestat usmívat, což je ale jeden z nejdůležitějších aspektů, kyselej ksicht bych si taky do auta nevzala. Navíc jsem zjistila, že i chvíle nuceného úsměvu pomáhá vidět svět o něco růžověji. Na druhou stranu, nic se nemá přehánět, a když je to potřeba, prostě tu frustraci (ideálně co nejméně destruktivním způsobem) pusťte ven. Poplačte si. Zanadávejte. Jsou to způsoby vyrovnávání se se stresem z nějakého důvodu. A pak zase vztyčte palec a smějte se na řidiče dál. On někdo zastaví. Já si třeba i ráda představuju, jaké to bude, až někdo zastaví. Teď je pátek 18. srpna, deset večer, a my se sekli na benzínce na dálnici Budapešť - Bratislava / Vídeň. Chtěli jsme už dneska být v Česku, jsme unavení a mně je celý den špatně. Ale stejně si představuju, jak sem přijede auto s českou espézetkou, vzadu bude mít místo a bude ho řídit někdo v pohodě. Nevím, jak se správně manifestuje, ale možná s tím má tohle něco společného. Nebo si taky říkám, že ještě nejedeme, protože je na cestě někdo pro nás lepší. Tyhle pauzy jsou taky skvělé k přemýšlení o tom všem, co jsme zažili. Dávají prostor si všechno zapsat a utřídit. Učí trpělivosti (astro-vložka: tohle ocení zejména Berani, jako já. Dobrodružné znamení, co se nebojí výzev, o trpělivost a klid však svým kopýtkem v životě nezakopli. Konec astro-vložky). A pokud jste dva, buďte na sebe s parťákem hodní. Řekněte si něco pozitivního - nám se osvědčily úplně stupidní vtipy. Vždycky to nějak půjde, a všichni známe to s těma dvěma a lepším táhnutím.

Tenhle zpomalovací článek jsem chtěla napsat pro všechny, kterým to občas taky třeba trochu drhlo. Instagram, blog, i appka budou po letní akci plný úžasných příběhů, náhod a situací, kdy to všechno šlapalo, a to je strašně skvělý! I já jich mám spoustu. Jenom jsem chtěla takhle veřejně napsat, že to někdy nejde, a i to je úplně v pohodě, zase přijde chvíle, kdy to půjde líp, než jste čekali. Pusu a děkuju.

Naše nejoblíbenější výzva. U mě se teda dělí o místo s psaním pohledů, ale týmově bych označila jako nejlepší výzvu tenhle náš malej, večerní rituál. Paradoxně nejsnadněji nám šly vymejšlet pozitiva ve dnech, který stopařsky (a vlastně tak jako celkově) zas tak úspěšný nebyly - člověk si těch málo pozitivních věcí pamatuje nějak líp a prožívá je intenzivněji, než když má overjoyed den - i když u těch se mi zase líbilo, že ty dobrý věci nebyly tři, ale celej seznam. Vcelku často jsme sklouzávali ke konverzaci, co se nám povedlo nejen za den, ale i za celou letní akci, případně za ten krásnej půlrok, co jsme spolu. Tenhle večerní návyk (jenom snad už v normální posteli a ne na polovyfouklých karimatkách) si chci udržet. Baví mě si v hlavě promítat celej ten den, záměrně vytahovat ty příjemný věci a prožívat je znova.
Kromě všech těhle krásností mi ale tahle super výzva každej večer připomněla jednu další (vyloženě ještě lepší): Víš, co se nám dneska ještě nepovedlo? Ty ✨fakin dřepy✨.

Když jsem poprvé viděla seznam výzev, dost jsem ocenila upgrade oproti minulému ročníku z kliků na dřepy. Začátky byly docela brnkačka, ale s postupem dnů začínalo být těžší a těžší si na úkol vzpomenout někdy v průběhu dne, aby člověk nemusel hystericky dělat padesát dřepů najednou deset minut před půlnocí. A vylejzat kvůli tomu ze spacáku (nebo taky ne).
Já jsem se výzvy držela víceméně, poslední dny jsem trošku povolila, ale Maty drží více (To bude dobrá prdel). Dvakrát jsme museli dřepy přenášet, a nejlíp se nám dělaly, když jsme se nalili na benzince pivem za 26 Kč - překvapivě to byl TEN náš veleúspěšnej patnáctikilometrovej stop po osmi hodinách čekání, tak jsme si udělali aspoň hezkej večer.
Cejtim ty trošku zatuhlý svaly. Příští ročník ale prosim sedy-lehy, ráda bych se vrátila s pekáčem buchet❤️

Lékaři bez hranic ukradli moje srdce prostřednictvím pana doktora Tomáše Šebka, když mě máma před pár lety vzala na jeho autorské čtení knížky Nebe nad Jemenem, které se nakonec zvrhlo spíše v přednášku a interaktivní diskuzi. Knížku jsem četla několikrát a koupila si i další, Africkou zimu, určitě hodně doporučuju. Člověk dostane úplně jinej náhled na mise a humanitární katastrofy. Přispívám na ně vždycky, když mám pár stovek, který můžu postrádat (což zrovna čtyři dny před tím, než se stěhuju do nejdražší země Evropy není ten případ), ale tenhle rok jsem ještě nic nedarovala, i když mi před Vánocema volali a já jim slíbila, že v únoru už bych zase nějaký peníze mít mohla, ale neměla, a tak tuhle výzvu beru jako pošťouchnutí dostát svým slibům. Díky za to, co děláte!

🍌poslední banánový slova na konci alert🍌

Skvělé, další výzva se slovy! Moje já s maturitou z dějin literatury jásá, může význam pojmu dadaismus objasnit i zbytku týmu. Jako hlavní překážka při skládání básně se ale ukazuje absence papíru. Máme s sebou deodorant na koule, plastovou krávu, klobouček s vlajkou Bosny a Hercegoviny, kterej je vzhledem ke vztahům na Balkáně mimo Bosnu naprosto nenositelnej, ale kus papíru prostě nemáme. Nabíhám do nejvíc fancy hotelu v Bělehradu, nemáte bloček? Máte, super, díky, nashle.
Postupně sbíráme srbštinu, italštinu, francouzštinu, makedonštinu, bosenštinu a polštinu. Od Italů získáváme řádky v přeplněném sardinkoidním autě, kde nás je pět, a asi dvakrát tolik zavazadel, mají s sebou i Francouze, krása, srbštinu máme od slečny na ulici v Niši, makedonštinu od našeho stopu Kumanovo-Skopje, a polštinu od Polky, co Matese balila na pláži v Ohridu, bezva. Jedinej, kdo pochopil zadání, a jejich část se doopravdy rýmuje, jsou naši bosenští andělé, kteří nás zachraňujou na mýtné bráně za Skopjí a vezou do Ohridu.
S přednesem otálíme. Nakonec jím završíme celou akci, čteme v autě z Bratislavy do Ústí (který bylo mimochodem fakt vymodlený) páru, kterej nás zachránil z benzinky u Blavy. Docela se nám smějou. Vyprávíme, jak jsme ke každýmu tomu jazyku přišli, a dostávám pochváleno za italštinu (tímto bych chtěla podělovat kapele Måneskin, bez vás by moje italština nebyla tím, čím je) (italsky neumim, ale umim dělat, že jo).
Básničku skládám, nesmim ji ztratit. Je to hezkej suvenýr.

A my končíme! Za hoďku budeme v Ústí, poslední dva dny byly dost těžký, stopovalo se pomalu, ale na milion procent to přebily všechny ty pozitivní zážitky a kouzelnost míst, který jsme navštívili. Banánový dezert děkuje za pozornost a možnost u tohohle všeho bejt ❤️ Těšíme se na vás!