Brtníci z Brtníku – Letní X-Challenge 2024

Po hodince stopování za Nuselákem sedíme v dodávce s polákem Pavlem a štrádujeme si to do Katovic🌬️🇵🇱 Vojtáno to už zalomil. Konverzace je na mě. V olympiádě jsme na tom podobně jako naši sousedi. Ty semišový pouta co máme celou dobu na sobě ho nijak nerozhodila.

Spíše grzane piwo, ale zlatavý mok bodnul po dlouhé cestě do Katovic bez klimošky a tří hodin Green days.

Den 1.

Vedro jako prase. Za Nuselákem jsme stopovali něco přes hoďku, ale elán nás neopustil. Debílci jsme si ani nevšimli, že nám zastavil Pavel z Polska. Tak pro nás musel dojít pěšky, že nás veme do toho Brna, když to máme napsaný na ceduli. Když řekl, že je z Polska a že míří do Katovic, tak jsme zajásali. A tak jsme frčeli pět hodin po dálnici až k jezerům Dolina Trzech Stawów. Sice bez klimošky, ale byla to pohoda. Ani ho moc nerozhodilo, že máme na sobě sametový pouta a že jsme takhle šli i čůrat. Pustili jsme si Green Day a na rozloučenou jsme mu poděkovali pivkem Proud. Chytl tu teplou plechovku do ruky a předstíral vděk. Teď už popíjíme piwko polské a odháníme hlodavce co číhaj na náš sýr.

Stále vedro. Je zrovna státní svátek a většina ulic ve Varšavě je zablokována tanky. :) posilnili jsme se místní zapiekankou, kterou nám doporučil řidič Michal. Takový polský fastfood. Bodlo. Navštívili jsme i terasu Paláce kultury. Výhled krásný, ale z Eiffelovky, nebo z Petřína asi hezčí. Hlavně tu nechceme nocovat, tak už vyrážíme na další stopování směrem na sever:)

Jakoby nestačilo, že nás pojí family blood. Pain to byl zvlášt když jsme se chtěli střidat ve zvednutým palci při stopování🤭

Řidič Michal nám doporučil místní Zapikanicu. Streetfood nice, zapečený sýr prostě niky není mimo. Pochálkovi jsme před palácem Kultury trochu na bezďáky.

Nebyl moc důvod se ráno zdržovat, a tak jsem v půl osmé začali stopovat z Katovické benzínky. “Seru na angličtinu, jsme přece Slovani!” A tak jsme vytasili obligátní “dzień dobry, nejedete na sever?” Asi po hodině nás vzali dva borci do půl těla, co jeli ze stavby do Czestochovy. Přiblížili jsme se víc na sever a z auta vyšli docela ožralý. Snídani jsme ochudili a borci nám nabídli piwka a ty jsme i přes ranní hodinu zkrátka nemohli odmítnout. Na další benzínce nás nahned vzal Michal, co jel se svou rodinkou dvěma auty do Varšavy. V mladí taky cestoval, tak jsme probrali dost stereotypů a vyslechli si spoustu rad. Takovej polskej taťka. Vojta to téměř celý prospal. Do centra jsme se přiblížili vlakem, protože dnes je v Polsku hned několik státních svátků. V ulicích je místo silničního provozu showcase tanků. Ještě před tím, než jsme výtahem dojeli na vyhlídku do Paláce kultury jsme se posilnili místní sýrovou Zapiekankou. Pak jsme docela unaveni a dehydratovaný dojeli metrem na benzínku, kde jsme asi 2 minuty obcházeli auta, jestli nejedou na sever. Až na nás mrkla jedna Lotyšská rodinka, že nás vemou. Jedou z dovolený z Karlových Varů. V kufru několik sixpacků Radegastu. Tři děcka hodili do zadu a nás posadili do minivanu za sebe. Během sedmihodinový cesty do Rigy jsme probrali všechno možný. Od geopolitiky až po Eurovision.

Moc milá famílie nás vzala už tak přeplněným minivanem až do Rigy. Za sedmihodinovou cestu jsme jim zaplatili nákup na benzínce včetně kafe. Nejstarší syn Gusťa si pochvaluje kofolu❤️.

V Kemeru se nám podařilo oslovit skupinku estonských turistů, co se zrovna kochali parčíkem v Kemeri. Ještě jsme museli dooslovit další náhodné kolemjdoucí, aby nám to početně vyšlo. Stonožku jsme začali dělat zrovna, když ten zájezd měl pauzu na záchod, tak pak vždycky vybíhaly ze záchoda bábiny a přidávaly se hbitě do stonožky. Nakonec nás bylo 31❤️
Krásná výzva! Pak jsme jim fotky přeposlali:)

Jako zas tak “dohodit kamenem” to tedy není. Ale bylo to hezký až na ty fakin komáry. Vojta jich prý v životě tolik nezabil. Má teď na sobě krvavý skvrny jak je nasáklý na sobě zabíjel.
Dojeli jsme k bažinám, ale kvůli bouřce co se tam před pár dny prohnala byly traily zavřený. Tak jsme scénku z Shreka předvedli o kousek dál. Vybrali jsme si scénu Lorda Fraquaada a perníčka. A když jsem podávala kolemjdoucím mobil, ať nás natočí a ať se koukaj na performance, tak začali mluvit česky! Takže jsme potkali první čechy a rovnou jsme jim udělali divadýlko! Málem nás u toho sežrali ti komáři, ale bavili jsme se.
Úkol splněn rytíři Brtníku z Brtníku!

Posovětský úkaz, ale ty pláže a útesy! Strávili jsme tu celý den a noc a protože byl offline den, tak jsme mastili lodě. Vojta po první prohře už jenom vyhrával:( Večeřeli jsme na útesu se západem slunce. Byl to zatím jeden z mých nejoblíbenějších dnů na X-challenge.

To bodlo! Místo koukání do mapy na mobilu jsme se ptali místních a dostali jsme fajn tipy jak z tý Kundy vytřískat to nejlepší. (Proboha to zní tak strašně).
Hráli jsme celý den lodě a odpočívali. Fotila jsem převážně na analog:)

Kde jinde než v Kundě!
Z jedný zahrady jsme si natrhali obří lopuchy, abychom se na fotce mohli zakrýt. Neřešit mokrý plavky a převlíkání se v písku byla pohoda!!!

Thermohrnek, který jsme i s kafem dostali od náhodného řidiče na benzínce, když nás za deště viděl spát pod přístřeškem jsme v Kundě vyměnili za štos papírů, abychom mohli hrát lodě a za zapalovač a svíčku, které použijeme dneska u moře.

Odpoledne jsme se s Vojtou rozdělili. On šel z pláže zpátky prozkoumávat město. Klasicky šel do hospody na pivo. Já zůstala na liduprázdný pláži a dala jsem si šlofíčka. To bodlo! Pak jsem si psala deník a koukala na moře. Dali jsme si pak sraz u nápisu Kunda:)

Konečně! Už jsem měla chuť to udělat v Rize, ale jsem ráda, že to nakonec organicky přišlo až v Kundě. Dostali jsme se sem v rekordním čase už ráno, což jsme vůbec nečekali. Nejdýl jsme na auto čekali asi 7 minut. No a rozhodli jsme se tu strávit celý den a noc. Hezky do toho zapadl i ten offline den. Odpočívali jsme a mastili jsme lodě na pláži a prostě jen pozorovali vlny. Místních jsme se ptali na tipy kam se jít podívat a tak.
Tohle zpomalení je moje oblíbená výzva so far:)

Den 3.
Vyspali jsme se do růžova se střechou nad hlavou a se snídaní od Liny. Dopoledne jsme ještě strávili u lotyšské rodinky a vyměnili si kontakty. Pozvali nás zase k nim až pojedeme zpět a my je zase do Prahy. Tohle byl krásnej stop❤️. Pak jsme se vlakem přiblížili k moři, kde jsme dali koupačku a vydali se do Kemeri za bažinou, kde jsme jedný český rodince sehráli scénku ze Shreka. Stud jde teda stranou víc a víc. Navázali jsme na další výzvu a to na lidskou stonožku. Poprosili jsme zájezd estonských turistů a kolemjdoucích a stonožka byla uctyhodně dlouhá. Babči pospíchaly ze záchoda, aby byla co nejdelší! Bylo tam strašně moc komárů🥵 Zpátky do Rigy nás vzali dva mlaďasové, co jsou čerstvě dospělí, co si jeli pro motorku. “To drive my girl safe home you know.” Dali jsme si dávku lotyšskýho rapu na plný pecky a nadělali tou jízdou dost přestupků. Stopování z Rigy bylo dost zdlouhavý, ale nakonec nás zachránili dvě dobré duše a vyvezly nás víc na sever. Obdarovali nás i nějakýma sladkostma🥹. Teď už sedíme v kamionu a frčíme do Estonska! Jedu poprvé v kamionu! A Vojta už zase spinká.

Dali jsme si 10km po prázdný silnici směrem Rakvere- Kasmu. Sluníčko svítí a není pařák. Cesta mi připomněla route 66🚗

V Kasmu se nám to líbilo moc! A tak jsme se rozhodli odtud poslat pohledy. ❤️

Vojta se tam podepsal jako děcko, ale pohledy odeslány❤️

Vojta se do toho vrhnul a dnešní challenge zvládl skvěle. Podařilo se nám stopnout auto do Kasmu a tam projít půlku ostrova a vykoupat se v moři. Dokonce jsme se i spojili s týmem Bob a Bobek a strávili fajn čas i s nima. Při posledních 15minutách našeho shledání si Vojta mohl sundat masku a tak si k hlasu Emy a Vojty přiřadil i obličeje:) celý den mu bylo dost do spaní, ale je to borec. Dokonce vyzval k tanci jednu estonskou lady!

Vojta si poslepu zatančil s jednou šarmantní estońskou lady na polostrově Kasmu. Říkal, že se prý míň styděl, jak jí neviděl. Já se bála o její fresh pesikuru a ty topánky. Naštěstí ho paní vedla. Nakonec jim kolemjdoucí zatleskali❤️

Vlastně to nebylo tak hrozný! Nakupování estonských potravin v Kundě začínající na naše písmena byl fakt bizár a loterie. Jako s hamburgerem z polotovaru jsem to docela vyhrála. Za to Vojta má doteď ještě nesnězený podivný maso v aspiku 😂. Jednou si dokonce omylem kousl do jablka, ale stihl si vzpomenout na challenge a tak to vyplivl. Lol.

Epiic. Krásný, malebný, tichý městečko u pobřeží a s estonskými lesy odkud šel chládek. Voda moc koupatelná. Vojta měl většinu času masku přes oči, tak z toho moc neviděl, ale já se mu to snažila popisovat dost detailně a vlastně mě to bavilo a myslím, že jsem si díky tomu všímala i detailů. Pak jsme se dokonce potkali s týmem Bob a Bobek a společně si prošli část ostrova a dali koupačku.
Začínám si to Estonsko teda fakt zamilovávat. Sem se vrátím určitě.

Cestou z Kasmu do Tallinu jsme za 30s stopli Jaana z kapely Elephants from Neptune. Je to jedna z nejznámnějších rockových kapel v Estonsku. Měli tour po Evropě a hráli dokonce i v Plzni. Byli předskokani Red Hot Chilli Pappers a Foo Fighters. Epic! Na spotify mají půl mega poslechů.
Byl to strasne fajn týpek a ještě hot.

Když jsme borcům nabídli pomoc, koukali na nás jako bychom spadli z višně. Ale nakonec jsme se rukama a nohama domluvili a nechali nás se svést a my jim pomohli s popelnicí. Děstské sny se plní! Byli jsme překvapeni, že udržet se na tom stupínku není tak lehký😅 mám k nim respekt.

Kamioňák nás v jednu ráno hodil na benzínku s tím, že tam ve tři ráno tím stejným kamionem pojede jeho kolega, že mu nechá na palubce vzkaz ať nás veme, ale že to není jistý. Tak jsme to riskli. Na hodinu jsme si zchrupli na benzince a náhodný řidič nám dokonce koupil teplé kafe v thermohrnku. Tou dobou dost lilo. Pak za náma ve tři ráno přišel druhý řidič toho kamionu, že nás teda veme. A tak jsme rozespalí pokračovali až do Tallinu❤️ Na benzínce jsme se na lavičce dospali a v osm ráno začali stopovat směr Kunda. Stopovali jsme na zastávkách na dálnici a i přesto, že provoz byl v sobotu dost malý, tak jsme na každý stop čekali max. 7 minut. Estonci si získali naše srdce nejen tou digitalizací. Náš poslední stop Veronica nás dovezla skoro do Kundy. Zrovna jela pro sestru aby odvezly na poslední rozloučení popel jejich mámy. Dvacetiminutová jízda autem s člověkem, kterýho už asi nikdy nepotkáte a během tý chvilky se dostanete na osobní a silný příběhy.
Dojeli jsme do Kundy a mělo to hodně Chernobyl/postsovětský vibe. Město je liduprázdné, tak jsme jako batůžkáři vzbuzovali pozornost. Celý den jsme plnili digidetox výzvu, tak jsme se na směr a doporučení ptali místních. Byli jsme na pláži, koupali se na naháče a hráli celý den lodě. Dost jsme zpomalili a vydechli. Místo na spaní jsme si vybrali na útesu, kde byl západ slunce s výhledem na moře.

Ráno v Kundě bylo poměrně chladné a Vojtův obličej připomínal Harryho Pottera po žihadlovém zaklínadle. Nešlo se nesmát. Dostali jsme se docela rychle zpět na hlavní a štrádovali jsme si to 10km jenom rovně po prázdný silnici. Pak následovala další výzva, kdy měl být Vojta 6 hodin poslepu. Dokonce jsme s tím stopli pána s dcerkou, kteří nás přiblížili na krásný poloostrov Käsmu. Tam jsme poobědvali jídlo, který začínalo na počáteční písmena našeho jméno. Já jsem to s hambáčem docela vyhrála. Vojta měl nějaký pochybný maso v aspiku oj. Vojtovi najížděl Zyrtec a k tomu ta maska přes oči a tak dost pospával, žádná změna vlastně. Já mezitím z poloostrova rozeslala pohledy a dokonce jsme se potkali s dalším týmem Bob a Bobek! Dali jsme koupačku a Vojtovi už vypršelo 6 hodin poslepu a tak si Emu a Vojtu mohl i prohlédnout. Rozloučili jsme se a my se vydali směrem na Tallinn. Estonci nás brali tak strašně rychle, že jsem se tomu musela smát. Nejlepší země na stopování. Jaan nás dovezl až do Tallinnu. Hraje ve známé estonské kapele Elephants from Neptun. Byli dokonce předskokani Redhotům! Z Tallinu jsme se třemi stopy dostali o půlnoci až do Rigy! Asi tři hodiny jsme jeli s jedním učitelem, který nám vyprávěl o tom, jak procestoval na motorce celý svět. Člověk při tom stopování narazí na spoustu zajímavých příběhů. Vojta to klasicky celé prospal. V noci nás zase ubytovala lotyšská rodinka, která nás ubytovávala cestou na sever.❤️ Dobří holubi se vracejí a my míříme zpět!

Zdravíme Všechny týmy z grafického středu Evropy a když je pondělí, tak posílám jednu krásnou písničku

S námětem na pohádku přišel Vojta. Napadlo nás to poslat Jáchymkovi, našemu prasynovci, protože nám nedávno psala naše sestřenice Kája (jeho mamka) že nás sledují a závidí to dobrodružství. Tak jsme jim chtěli poslat pozdravy a zabavit Jáchymka. ❤️

Posnídali jsme s Linou její výborný číský dort, pozdravili jsme se s jejími dětmi a pomazlili se s kočičkou Beny. Doufám, že se ještě někdy potkáme. Jsou moc fajn. Mají velký podíl na tom, proč je náš X-challenge tak super. Cestou po městě jsme stopli popeláře a Vojta si splnil svůj dětský sen a povozil se s nima na stupínku! Pomohl jim s popelnicí a pak jsme plní nadšení pokračovali dál. Na parkovišti v Rize jsem si vyhlídli litevskou spz a kluci souhlasili s tím, že náš vezmou až do Vilniusu. V Rize byli na koncertě Prodigy. Mají business s bumerangy. Zatím nejvíc random zaměstnání, na které jsme narazili. V Litvě se stopuje ještě líp než v Estonsku. Čekací doba na auto byla vždy pod 1 minutu. Neskutečný. Další borec nás dovezl až ke geografickému středu Evropy. Tam jsme málem zdechli dusnem, ale podařilo se nám splnit výzvu a zarapovali jsme ostatním týmům. Pak nám zastavil jeden super taťka, co nás popovezl až za Vilnius, i když jel pozdě na meeting. K Trakai nás přiblížil jeden pár učitelů literatury. Tak jsme za těch 15 minut probrali tvorbu Hemingwaye. V Trakai u hradu jsme povečeřeli a prasynovcovi poslali pohádku, co jsme vymysleli. Ještě ten večer nás popovezla jedna paní až do Prienai. Tam jsme si ustlali na pláži u řeky na lavičkách a zalomili to.

Věděli jsme, že tohle bude fakt výzva. Ani jeden z nás nehrajeme na hudební nástroj a neumíme zpívat. Tak jsme hráli Prší, piškvorky a kamen nůžky papír.. Díky českým turistům jsme vydělali 50,- a od mlaďasů jsme dostali 50 zlatych v poukazce na jídlo❤️

Dnešek se na to hodil. Z Litvy jsme stopovali až do Gdaňsku a v Polsku to stopování bylo na rozdíl od ostatních států o trochu náročnější. Stopovali jsme asi hodinu na každém místě a o to víc jsme blbli, mávali a snažili se projíždějící auta rozesmát. Dařilo se. To samý pak v Gdaňsku, když jsme “buskovali” tak, že jsme převážně zadarmo hráli s lidma piškvorky a kámen nůžky papír.

Mezitím, co jsme vyráběli karton na busking, tak kolem nás začali drandit hoši na koloběžkách, tak jsme vyrobili výstroj a zbraně a Brtníci se dali do boje!
Dostali jsme na prdel.

Ty jo, pro nás teda mega výzva. Aspoň pro mě. Já byla v jednu chvíli docela hladová a trochu protivná :D . Neobědvali jsme a večer po příjezdu jsme šli ještě hladoví buskingovat do centra. Byli jsme v plusu 50czk a 50 zlotych v poukázce na jídlo. Tak zloty padly na večeři. Dneska k večeři chci velkej kebab.

V severním Estonsku jsme potkali Veronicu. Vzala nás bez váhání až do Rakvere. Říkala, že jede pro sestru, aby společně vyzvedly popel jejich mámy a doprovodily jí tak na společnou cestu. Probírali jsme jak probíhají pohřby v Estonsku a jak v Česku a bavili se o konci života. S Vojtou jsme vychvalovali Estonce v jejich laskavosti a samozřejmě došlo i na digitalizaci. Když jsme se loučili, zeptali jsme se, jestli pro ní můžeme něco udělat. S pokorou řekla, že když budeme dál takhle hezky mluvit o Estoncích, tak že je to dost. My se rozhodli za její maminku ještě zapálit svíčku a poslat papírovou lodičku do moře.

Ráno v Prenai bylo krásné. Hezký menší Litevský městečko s pláží u řeky. Ráno jsme stopli jednoho mladýho litevce, který nám dokonce nabídl sprchu a snídani. Dojalo mě to. Akorát jsme měli docela naspěch, protože před námi bylo ještě dost kilometrů, tak jsme s velkým vděkem odmítli a stopovali dál. Docela rychle nás jeden Polák dovezl až do Polska do městečka Suvalki. Tam jsme asi dvě hodiny stopovali dál směrem na Elk. Zastavil nám jeden starší milý pár, se kterýma jsme se domluvili po polsky/česky. Vlastně mě to baví víc než tam cpát tu ájinu, když se dorozumíme. V Elku jsme rozdělili síly a já šla s úsměvem od ucha k uchu stopovat projíždějící auta a Vojta obcházel auta na benzínce. Klaplo to a jeden taťka nás vzal až do Olštýnu. V autě nepadlo ani slovo. Tentokrát jsem si zdřímla já. Do Gdaňsku nás dovezl jeden ochotný mladší Polák. Moje srdce zaplesalo. Dorazili jsme do cílové destinace dnešního dne! A protože se stále z nějakýho důvodu držíme v předních příčkách, tak se do všech výzev pouštíme hlava nehlava. Z kartónů jsme vytvořili meče a brnění a rozdali jsme si to s děckama z ulice. Brtník z Brtníku padl! Pak jsme šli dělat busking do centra města. Akorát ani jeden z nás neumíme na žádný nástroj a náš zpěv je spíše utrpení. Tak jsme hráli piškvorky, prší a kámen nůžky papír. S Polákama a hlavně s Čechama, který zaujala naše vlajka. Česká vlajka nás prostě zase zachránila. Vydělali jsme 50czk za to, že Vojta udělal 5 kliků se mnou na zádech a poukázku 50 zlotych na jídlo! Tak jsme se přežrali a dovalili se do spacáků.

Na Hel se nám podařilo stopnout trajekt! Tak to bylo po ránu radosti! Lidského hada jsme zkoušeli, ale dostali jsme se na maximální počet 30 lidí. Zbytek lidí se nám vůbec nepodařilo přemluvit. Ale překecali jsme winsurfaře, aby nám pučili surf a dali nám rychlou lekci ještě než začala bouřka. Nikdy by mě nenapadlo, že moje první zkušenost se surfem bude zrovna z Polska :D.

Na Helu jsme překecali fajn týpky z windsurfingu, jestli by nám dali rychlou lekci a rádi souhlasili. Byla to sranda. Vlny byly menší, ale i tak jsme něco sjeli a spíš vtipně padali do vody. Chtělo by to rozhodně delší trénink, ale zážitek to byl! No a ta komunita surfařů… bez komentáře. Hot.

Výzvu jsme splnili hned po probuzení v šest ráno na benzínce na terase KFC. Rozespalí a plní doufání, jestli se do toho Česka dostanem. Tak nás to aspoň trochu probralo. Zrovna přijelo německý auto a hezky si nás prohlídli. V tuhle chvíli mě napadlo, že sem asi nikdy tak intenzivně ze sebe nedělala idiota na veřejnosti😅

S Linou a její rodinou jsme se potkali na benzínce ve Varšavě. Sami se nabídli, že nás vezmou. A tak jsme společně jeli sedm hodin až do Rigy. Zrovna se vraceli z dovolené z Česka! V autě jsme probrali všechno možné a dost jsme si padli do oka. Nabídli nám, že u nich můžeme přespat. Tak nás čekala první sprcha a střecha nad hlavou. Ráno jsme posnídali, vyměnili si kontakty a my pokračovali dál na sever. Bylo to poprvé, co prý někoho vzali stopem a poprvé, co ubytovali cizí lidi u nich doma. Říkala, že je to i hezká zkušenost pro její tři děti. Lina nám nabídla, že u nich můžeme spát i cestou zpět a my to rádi využili. Přivezli jsme jim čokoládu z Estonska a Magnusovi (nejmladšímu synovi) fotbalový míč, co jsme vyměnili s týmem Bob a Bobek za flapjack.
S Linou jsme stále v kontaktu a informujeme jí o naší cestě.
Zkrátka udělali jsme si lotyšský kamarády a potkali inspirativní rodinku. Nikdy by mě nenapadlo, že stopneme zrovna minivan pětičlenné rodiny, kterým praská kufr ve švech.

Dnešní dopoledne jsme strávili v Domově seniorů ve Františkově v Liberci. Paní Blanka nám ukázala celý Domov a představila všechny aktivity, který se starouškama podnikají. Bylo to dojemný. Přidali jsme se na ranní hodinu tělocviku a předcvičovali jsme, házeli si s balónky a ke konci i zpívali. Dost jsme se i nasmáli. Pak jsme s jednou paní zajeli na patro, kde mají dvě povyrostlá koťata a hráli jsme si s nima. Rozhodně mě to nakoplo se po něčem takovém kouknout i v Praze. Už dlouho nad tím přemýšlím a s těma starouškama je prostě sranda. ❤️ altruismu zdar

Bylo krásně, takže proč si trochu nezajógovat a u toho si i nazežehlit? Podivný sport teda. Spojit něco tak ladnýho jako je akrojoga a žehlení je bizár. No ale ten výhled na Ještěd je bez komentáře.

V Pobaltí jsme vyfotili víc jak 20 míst na mapy.cz. Převážně autobusový zastávky, podniky a benzinky. Docela jsme se u toho vyblbli, protože jsme se na těch fotkách vždycky někde schovali😅

V Bedřichově jsme absolvovali venkovní únikovku Na stopě. Vojta pořadatelům vysvětlil naší situaci a vyjednal poloviční slevu. Začátek byl teda docela náročný. Museli jsme použít nápovědu, protože nám ty mozky moc nefungovaly. Proboha já nezvládla ani jednoduchý počty😅 ale zvládli jsme to za 83 minut vyluštit a přišli jsme na jméno vraha závodníka Adama Havla. Ta běžkařská tématika byla super! Doporučujem. Naše první únikovka venku!

Když jsme zrovna v tom Bedřichově, tak jsme se vrhli na kratší okruh Jizerské 50. Z prkýnek a z klacků jsme si vyrobili běžkařské vybavení a vydali se na závod! Poprosila jsem jednoho pána, co se tam procházel, aby nás natočil. Trapas, ale stále se bavíme!

V Liberci jsme narazili na kluky našeho věku jak staví stage na nějakou akci. Dali jsme se do řečk. Oni nám pomohli rozpůlit prkýnka na běžky na naší Jizerskou 50, tak jsme jim za to pomohli postavit stage a docela se u toho nasmáli

Na jihu Polska jsme stopli sympaťáka Martina, kterýmu jsme se tak zalíbili, že nás hodil až do Kryštofova údolí. Je to tam fakt malebný. Ještě jsme do toho byli trochu dojatý z tý domovský půdy po tolika dnech. Vyrazili jsme ke kostelu hledat sochu svatého Kryštofa a našli jsme❤️ a ten kostel je nádherný. Byl tam krásný chládek a pohádkový počasí. Náš poslední checkpoint nemohl být lepší.

Kde jinde než na Ještědu. Idéalně v pravé poledne v poslední den závodu, kdy máme nejmíň sil a největší hlad 😅 docela masakr.

Ty jo! Tohle bylo o dost náročnější než jsem si myslela😅 u týpka, kde jsme spali jsme si pujčili židli a udělali jsme závod na čas. Byli jsme opilý a byla pozdní hodiny, tak možná i proto se mi to zdálo fakt náročný. Každopádně jsem byla o 2 sekundy rychlejší jak Vojta, takže spokojenost.

Když už jsme dorazili do Čech 9. den, rozhodli jsme se ještě zůstat na severu a poslední den závodu si odpoledne vyšlápnout symbolicky na Ještěd. No a aby toho nebylo málo, tak jsme se rozhodli ten den chodit jenom pěšky. Takže celý den se s plnou polní na zádech drásáme ve vedru přes celý Liberec a k tomu ještě výšlap na Ještěd😅
Ale bylo to moc hezký.
“To není země, to je zahrádka!”
Prostě všude dobře, doma nejlíp❤️

Výzvu chodit pěšky jsme si nechali na závěr celé x-challenge. Prošli jsme Liberec tam a zpět několikrát a do toho jsme vyšlapali na Ještěd. Ke konci mě už musel Vojta teda popohánět.

Tohle byla roztomilá výzva. Líbil se mi ten rituál, který jsme si s Vojtou vytvořili. Společně jsme počítali stopnutá auta. Já najeté kilometry a Vojta zbývající budget. A pak každý zvlášť 3 dobré věci a deník:)

Devátý den jsme dojeli do Liberce a kamarád nás pozval do hospody, kde zrovna seděl ansámbl divadla F. X. Šaldy. Oni nám vyprávěli o jejich oprašovačce a byli dychtivý slyšet o našem dobrodružství. Dost je to stopování fascinovalo. Básnili jsme o estonské přírodě a vyprávěli o všech možných lidech, které jsme stopli a bavili jsme je příhodama z našeho plnění výzev. Samozřejmě se jim nejvíc líbil busking. Myslím, že to zvlášt ty mladší hodně navnadilo a bylo vidět, že by rádi taky někam vyrazili. Pak nám poděkovali, že jsme jim tam aspoň trochu toho dobrodružství přivezli.❤️

Nejlepší bylo s touto výzvou začít hned po probuzení jako rozcvička. Nejbolestivější byly ty první dny. Pak už se z toho stala rutina a bylo to lepší. Občas jsme na to zapomněli a doháněli jsme to třeba někde na dálnici, nebo na benzínce :D

Protože nám zbyly fakt nižší stovky, přihodilo jsme dalších pár z našich peněz a rozhodli se podpořit Nadaci Šatník od Nory Fridrichové na podporu samoživitelek. Aspoň trochu dobra pro někoho, kdo to potřebuje. Věřím, že teď na konci prázdniny to přijde vhod:)

To je teda blbost. Když jsem četla tuhle výzvu, tak jsem si říkala, že tohle spíš dělat nebudem :D no a hle. X-challenge dělá divy a když jsme 10. den vyšli až na Ještěd, místo kochání se výhledy jsme vyráběli koňské hlavy 😅. Vojta je pardubičák, tak se chopil komentátorství naší Velké Pardubické. Ze spacáků a karimatky jsme postavili trať a oslovili jsme partu dětí z kterých se na chvíli staly žokejové a žokejky a Pardubickou si na vrcholu Ještědu zaběhly. Vítěz dostal mrkvičku, co jsme koupili na Helu v Polsku.

Po sestupu z Ještědu a 25 km v nohách s krosnou na zádech jsme asi hodinu chodili přes celý Liberec a hledali holiče, který by Vojtovi udělal účes, do kterého by Vojta nezasáhl. Po hodině se to podařilo a jedna mladá slečna si Vojtu ostříhala podle představ. Nekonalo se nic divokého, ale vzala to docela nakrátko 😅. Líbil se jí náš příběh a část toho účesu zaplatila ze svého.
Tak je Vojta ready na festival 🥳

Každý den jsme si psali i fyzický deník, který jsme dostali na startu a v rámci toho jsme si vždy napsali 3 dobré věci, které se nám ten den staly nebo za které jsme rádi. Bylo to takový hezký shrnutí toho dne. Někdy bylo těžký vybrat jenom tři, jindy jsme museli trochu zapřemýšlet😅

V Polsku blízko Polkowic jsme přespali na benzínce a ráno začali obcházet auta. Zeptali jsme se i postaršího řidiče návěsu na kamení, jestli by nás náhodou nevzal směr Česko. Nakonec se z toho vyklubala hodinka anglicko-slovanského povídání o X-challenge, Sergeiovi, jeho rodině a hlavně o jeho životě.

Sergei je původem Bělorus. Posledních pár let dělá řidiče náklaďáků a kamionů, takže objel půlku Evropy a do Běloruska se vždy rád vracel za rodinou. Nicméně, před 4 lety po prezidentských volbách 2020 se rozhodl s rodinou uprchnout do Polska.

Ještě za Sovětského svazu vystudoval Sergei důstojnickou školu a pracoval na velitelství. Postupem času se kvůli zhoršující situaci v armádě a s nesouhlasem z vedení rozhodl odejít. Svojí zemi ale miluje proto v ní ještě několik dlouhých let zůstal ale právě po nespravedlivým udržení v roce 2020 se rozhodl ze své země odejít.

Vyprávěl, jak je Bělorusko krásné, jak svou zemi miluje, a jak bychom se tam určitě měli podívat, až se politická situace vylepší. Básnil o Minsku.

Tento příběh pro nás byl velmi inspirativní, jak člověk v takto pozdním věku dokáže s celou rodinou emigrovat. Nabídl nám čokoládu a další občerstvení. Na konci jsme se vyfotili a fotku chtěl poslat. Do teď jsme na WhatsApp v kontaktu, měl starosti, jestli jsme dorazili do Česka.♥️

Výzva na kterou se půlka týmu těšila celou dobu a druhá naopak vůbec. Zbylo nám pár nižších stovek z celého rozpočtu tak jsme se rozhodli do výzvy jít. Obcházeli jsme celý Liberec a hledali kasino, kde by měli živou ruletu s krupiérem, ale žádná taková v pátek přes den nebyla, tak jsme se museli spokojit s online ruletou. A hádejte co? Nevyšlo to.

20, ani 6 v jedné hře nepadly a vyhrála 16. Přišli jsme tak o všechny zbylé peníze lusknutím prstu.

Ráno jsme měli krásné. Podařilo se nám stopnout trajekt na Hel. Už se nám bohužel nepodařilo udělat lidského hada o 66lidech. Skončili jsme na 30, ale i tak to považuji za úspěch. Procházeli jsme podél pláže a viděli jsme, jak tam zrovna jezdí na windsurfu. No tak jsme běželi za surfařema, vysvětlili jsme jim, co zrovna podnikáme a bez delšího váhání nám půjčili surfy, dali nám rychlou lekci a my si sjeli pár minivln a spíš vtipně padali do vody. Nikdy by mě nenapadlo, že poprvý zkusim surf v Polsku.
Pak se přihnala bouřka a nám se nedařilo stopovat, tak jsme do Gdyně přijeli vlakem. Ale teda dostat se z toho města nám trvalo celý den. Naštěstí díky pár dobrým duším, které nás popovezly na lepší benzínky jsme už večer byli za městem Poznaň. Vzal nás tam jeden pár, co si zrovna do Gdaňsku jel pro novej pickup. Ten pán totiž lovil divou zvěř, tak jsme byli jeho první úlovek. Chlapák zvenčí, ale v autě jsme poslouchali ABBU a koukali na západ slunce. Z další benzínky nás až k Polkowicím dovezl Martin. Řídil teda fakt jak drak. Párkrát vycouval kruháč. Už byla půlnoc, tak jsme to zalomili po náročném dni plného stopování na benzínce pod lavičkou. Hranice komfortu se posouvají.

Jako nejznámějšího člověka, co jsme potkali byl Estonec a člen kapely Elephants from Neptune, kteří předskakovali Red Hot Chilli Peppers a Foo Fighters. Zároveň vlastní i privátní bar v Tallinu, kam je nutné mít vstupní kartičku. Jaan nás vyhazoval, ale na kruháči před Tallinem, tak jsme zapomněli splnit druhou Část výzvy a to je pozvat osobu na pivo.

Proto jsme výzvu udělali znovu a v Liberci jsme pozvali ansábl divadla F. X. Šaldy včetně herce Zdeňka Kupky, se kterým jsme se potkali.